Čtvrtstoletí sjednoceného Německa: rozdíly přetrvávají

3. října uplynulo 25 let od sjednocení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Stačilo čtvrtstoletí na smazání rozdílů mezi oběma částmi současného Německa?

Včera uplynulo již 25 let od okamžiku, na který zřejmě čekaly generace především východních Němců, tedy od doby, kde se obě Německa spojila znovu v jeden stát. Když dnes překročíme hranice do bývalého „západního“ nebo „východního“ Německa, sotva poznáme, že se celých 40 let obě země vyvíjely zcela jiným směrem. Když si vezmeme na pomoc tvrdá ekonomická data, zjistíme, že ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, aby bývalá NDR ekonomicky dohnala svou vyspělejší západní sestru. Připomeňme si to nejdůležitější, co se v období kolem a po sjednocení z ekonomického hlediska událo.

Nejprve je třeba popsat kontext doby. V západním Německu byl kancléřem křesťanský demokrat Helmut Kohl, který se po celá osmdesátá léta snažil snížit roli státu v ekonomice a resuscitovat myšlenku poválečného sociálně tržního hospodářství. Po pádu Berlínské zdi nastala v obou částech Německa obrovská euforie a myšlenka na sjednocení obou Němecek tak byla nasnadě. Navíc německý fotbalový tým ovládl mistrovství světa, které v tom roce (1990) pořádala Itálie.

Předpokladem pro sjednocení Německa bylo provedení transformace NDR, a to jak politické, tak ekonomické. Ke klíčovým problémům transformačního procesu ve východním Německu patřilo nastolení makroekonomické stability a kredibility, liberalizace cen a zavedení konkurence na trhu zboží a výrobních faktorů, a efektivní správa finančních institucí a ostatních firem v soukromém vlastnictví. Neméně důležitý je pak fungující stát, který by byl schopen vytvořit kredibilní prostředí pro fungování soukromého sektoru. V tomto ohledu se výchozí situace NDR nelišila od ostatních postkomunistických zemí.

První dva problémy byly do jisté míry vyřešeny okamžitě s tím, jak se oba německé státy sjednotily. NDR převzala v podstatě veškerý hospodářský i právní systém SRN. Třetí problém, tj. restrukturalizace, privatizace a vytvoření efektivní správy zprivatizovaných firem byl skutečně obrovský. Transformačním specifikem Německa bylo vytvoření měnové unie a vytvoření, respektive převzetí, bankovní soustavy konformní se systémem tržního hospodářství. Měnová unie byla předstupněm privatizace a restrukturalizace.

Fiskální a měnová unie

Ještě před vlastním sjednocením měny převzala Bundesbanka kontrolu nad východoněmeckým bankovním systémem. Po vyhlášení jednotné měny v červenci 1990 byly běžné účty firem vedené do té doby u východoněmecké Deutsche Kreditbank převedeny na západoněmecké obchodní banky Dresdner Bank a Deutsche Bank. Staré úvěry byly přitom v bankovních bilancích izolovány, a tak se dá říci, že obě zmíněné banky nebyly zatíženy špatnými úvěry, tak jako tomu bylo například u nás.

Samotné vytvoření měnové unie bylo předmětem mnoha diskusí mezi politky SRN a NDR. Klíčovým bodem se stalo stanovení směnného poměru mezi západoněmeckou (DM) a východoněmeckou markou (OM). Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné objektivní ekonomické ukazatele pro stanovení tohoto poměru, jednalo se výlučně o politickou otázku. Padl návrh směnného poměru 3:1 v neprospěch východoněmecké marky. Takový směnný poměr ovšem hrozil poklesem reálných úspor ve východním Německu a obrovským rozdílem v úrovni západních a východních mezd. Tím by docházelo k rozsáhlým migračním vlnám.

Východoněmecká vláda požadovala poměr 1:1, Bundesbanka navrhovala poměr 2:1 v neprospěch východoněmecké marky. Vzhledem k tomu, že Kohlův kabinet i západoněmecká opozice podporovaly směnný poměr 1:1, byl tento poměr stanoven pro částky do 6 tisíc východních marek. Pro větší objemy peněz se stanovil směnný poměr 2:1.

Výsledkem byla výměna 64 mld. východních marek v poměru 1:1 a 211 mld. v poměru 2:1, což znamenalo nárůst aktuální peněžní zásoby o dalších 170 mld. západních marek, tedy o 14 %.

V otázce sladění daní došlo k opožděnému přijetí daňového systému SRN ve východních zemích. Hlavními důvody byla stále probíhající daňová reforma v SRN a obava z dopadu zvýšených daní na obyvatelstvo bývalé NDR. Z těchto důvodů byly k 1. 7. 1990 zavedeny pouze daně spotřební, dovozní obratová a DPH. K úplnému sladění daňových systému došlo k 1. 1. 1991.

Privatizace a Treuhandanstalt

Dalším problémem se stala privatizace státních podniků v bývalé NDR. Za tímto účelem vznikl již v březnu 1990 (tedy 7 měsíců před sjednocením) úřad pro privatizaci – Treuhandanstalt (zkráceně Treuhand). Jeho úkolem bylo vykonávat jakési poručenství nad majetkem určeným k privatizaci. Byl zodpovědný přímo Bundestagu. Treuhand měl zajistit přeměnu státních podniků na akciové společnosti, nebo společnosti s ručením omezeným a následnou privatizaci.

Privatizovalo se různými metodami, od přímého prodeje, přes účast jiných podniků na privatizovaných podnicích až po management buy-out či reprivatizaci. Nejprve se uvažovalo, že velké státní podniky nebudou rozdělovány na menší části, ovšem ukázalo se, že to bude nevyhnutelné, neboť zájem byl většinou pouze o prosperující části privatizovaných podniků.

Celkový počet privatizovaných podniků prostřednictvím Treuhandu dosáhl 8 tisíc, přičemž po jejich rozdělení šlo až o 13,5 tisíce jednotek, z čehož bylo cca 3 000 zlikvidováno. Odhaduje se, že hodnota privatizovaného majetku dosáhla 1,3 bilionu západních marek. Další odhady hovoří o celkové ztrátě z privatizace ve výši 230 mld. marek. Otázkou ovšem zůstává, jestli počáteční hodnota privatizovaného majetku odpovídala realitě, a jestli bylo cílem privatizace prodat státní majetek se ziskem. Proces privatizace byl ukončen ke konci roku 1994, kdy zůstalo nezprivatizováno pouze 60 podniků.

Ekonomické důsledky sjednocení

Transformace východoněmecké ekonomiky se potýkala s podobnými problémy jako transformace ekonomiky české. V procesu privatizace bylo často velmi problematické najít perspektivního vlastníka. Nicméně to se Treuhandu podařilo celkem dobře vyřešit. Výsledkem privatizace bylo poměrně koncentrované vlastnictví, mnoho firem se ocitlo především ve vlastnictví západních Němců (odhaduje se, že přibližně 2/3 zprivatizovaných podniků).

Poměrně závažný důsledek mělo vytvoření měnové unie, která vedla ke zvýšení peněžní zásoby ve východním Německu o 14 % (viz výše). Diskutabilně nastavený směnný poměr vedl ke skokovému „zbohatnutí“ východoněmeckých domácností. To se následně projevilo razantním růstem spotřebních výdajů. Růst soukromé spotřeby se poté promítl do více než 10% každoročního zvýšení dovozů v letech 1990 a 1991 v celoněmeckém vyjádření a jednak k obrovským deficitům běžného účtu zemí bývalé NDR. Ještě v roce 1998 tento deficit dosahoval zhruba 50 % východoněmeckého HDP.

Po zavedení měnové unie došlo také k rychlému růstu mezd v bývalé NDR, přičemž největší mzdový skok nastal v roce 1991. Zatímco ještě v polovině roku 1990 dosahovaly východoněmecké mzdy cca 20% úrovně mezd západoněmeckých, na počátku roku 1991 to bylo již více než 50 % a v roce 1998 téměř 72 %. Tomuto mzdovému vývoji ovšem nedopovídal růst produktivity práce. Ta se ještě v roce 1999 pohybovala na zhruba 60% úrovni oproti západní části Německa. Rychlý růst mezd, v důsledku ne zcela optimálně nastaveného směnného poměru západní a východní marky v roce 1990, se prakticky dodnes podepisuje na vysoké nezaměstnanosti ve východních spolkových zemích. Prakticky po celá 90. léta se tam pohybovala v rozmezí 15 – 20 %.

A jak je to dnes?

Nezaměstnanost ve východních spolkových zemích je dnes sice nižší, než před nějakými 15 lety, ale stále je mnohdy i dvojnásobná oproti zemím západním. Z hlediska ekonomické úrovně, měřené pomocí HDP na osobu najdeme v pomyslném žebříčku spolkových zemí všechny východní spolkové země až za těmi západními. Výjimkou je Berlín, který jen těsně v tomto ukazateli převyšuje nejchudší západní spolkovou zemi Porýní-Falc. Nejbohatší spolkovou zemí bývalé NDR je Dolní Sasko, ale i to je na tom v porovnání s nejbohatším Hamburkem zhruba dvakrát hůř. Rozdíl mezi nejchudší a nejbohatší spolkovou zemí v rámci celého Německa je více než 130 %.

Proces sjednocení Německa můžeme vnímat jako určitý příklad hned ve dvou rovinách. Tou první je okřídlené převzetí právního řádu, jako spásného všeléku na neřády všeho druhu. Zkušenost Německa ale ukazuje, že i převzetí právního řádu v rámci jednoho národa (byť dvou zemí) nebylo schopno zabránit privatizačním problémům, se kterými se potýkala i naše země. Druhou rovinou je pak vytvoření měnové unie. Která jiná země by mohla být prohlášena za optimálně měnovou zónu, když ne Německo? A jak je vidět, měnová unie se zde příliš neosvědčila. Jak má potom plynule fungovat tak různorodý útvar, jakým je eurozóna?

Petr Musil

Většina textu je volně převzata z kapitoly „Německo“, která je součástí monografie TOMEŠ, Z. et al. (2008): Hospodářská politika: 1900–2007. Praha: C. H. Beck, jíž je autor článku spoluautorem.