Co čeká ČNB až odejde Singer a vystřídá ho Zemanův člověk

V červenci roku 2016 končí funkční období současného guvernéra České národní banky Miroslava Singera. Nového guvernéra jmenuje prezident republiky Miloš Zeman. Ten se minulý týden při návštěvě Plzeňského kraje vyjádřil v tom smyslu, že do čela ČNB jmenuje takového guvernéra, který napraví Singerovy kroky.

Prezident Zeman tím rozuměl především zastavení intervencí proti české koruně a také změnu postoje vůči nahrazení české koruny eurem – k tomu se současné složení bankovní rady staví přinejmenším zdrženlivě. Zeman již dříve připustil, že by se Singerovým nástupcem mohl stát Jiří Rusnok, který v minulosti zastával funkce ministra financí a poté předsedy vlády.

Připomeňme, že Česká národní banka spustila intervenci v neprospěch české koruny 7. listopadu 2013 a učinila tak po 11 letech. Původně měla v plánu devizové intervence provádět po dobu jednoho roku, až roku a půl. Poté měla od intervencí upouštět. Aktuálně je však tzv. exit (upuštění od intervencí) naplánován nejdříve na druhé pololetí 2016. V případě nutnosti je však ČNB připravena intervenovat ještě déle. Otázkou ovšem je, jak aktuální strategii ovlivní právě Zemanem avizovaná výměna guvernéra a dalších členů bankovní rady, kterým bude průběžně končit mandát.

Proč se vůbec naše centrální banka k intervencím uchýlila? Hlavním důvodem bylo plnění inflačního cíle, který je od roku 2010 stanoven na úroveň 2 % ročně plus mínus jeden procentní bod. V době zahájení intervence se průměrná roční míra inflace nacházela na dolní hranici pásma inflačního cíle, tedy na úrovni přibližně 1 %. Centrální banky preferují mírnou inflaci před absolutní cenovou stabilitou (tedy nulovou inflací) především proto, aby ekonomika nebyla ohrožená či přímo postižená deflací. Proč je mírná inflace lepší než deflace? Ačkoli v každé učebnici makroekonomie nalezneme mnoho vysvětlení, v čem inflace ekonomice škodí, v těch lepších učebnicích makroekonomie se dozvíme také minimálně o dvou pozitivech inflace – a zdůrazněme, že máme na mysli mírnou inflaci, tedy takovou, která dosahuje jednociferných ročních hodnot: 1) existuje-li v ekonomice mírná inflace, domácnosti nemají důvod odkládat své spotřební nákupy, nemají důvod čekat, až „to bude levnější“; 2) mírná inflace napomáhá vyčišťovat trh práce, jelikož může snížit reálné mzdy, které bývají zpravidla nepružné směrem dolů, což způsobuje na trhu práce nerovnováhu, a tedy zvyšuje nezaměstnanost.

Strach z deflace je navíc podpořen zkušeností Velké hospodářské krize z 30. let minulého století, kdy se ceny během prvních tří let v USA snížily kumulovaně přibližně o 25 % (v jiných zemích dokonce o 30 %). Pokud inflace přerozděluje bohatství, pak deflace jej přerozděluje také, ovšem opačným směrem. Patrné je to na vztahu věřitel-dlužník, kdy deflace obohacuje věřitele na úkor dlužníka, neboť reálná hodnota dluhu roste. Když si uvědomíme, že jen objem nově poskytnutých hypoték u nás dosahuje v průměru 115 mld. korun ročně (v letech 2008 – 2014), je lehké domyslet, jak by byly domácnosti decimovány nějakou deflační spirálou.

ČNB kromě zabránění deflaci také argumentovala tím, že chce motivovat vysokopříjmové domácnosti k utrácení.

Nic ovšem není zadarmo. To platí i pro jakoukoli změnu devizového kurzu. Pokud dojde k oslabení české koruny (lhostejno, zda je to výsledkem tržních sil nebo zásahem centrální banky), dochází také k přerozdělení bohatství. Nad oslabením koruny jistě zajásají čeští exportéři, jejichž zboží bude na zahraničních trzích levnější. Importéři budou naopak při depreciaci biti, protože zboží ze zahraničí na českém trhu podraží a bude se tak hůře prodávat. Jistě se dá namítnout, že dopady oslabení koruny mohou importéři absorbovat ve svých maržích, to však nic nemění na tom, že si tak jako tak pohorší (buď jim klesnou prodeje, nebo zisky). Pokud jsou importéři nebo i jejich zahraniční dodavatelé schopni absorbovat vliv oslabení v maržích, nemusí však k očekávanému poklesu objemu importů dojít. V tomto ohledu je tedy oslabení koruny coby nástroje proexportní politiky diskutabilní.

Pokud bychom tedy měli hodnotit, zda je cílené oslabování koruny naší centrální bankou správné či nikoli, pak náš pohled bude ovlivněn tím, na které straně stojíme, tedy zda nám depreciace uškodila či přinesla nějaký neočekávaný zisk. Z morálního hlediska však musíme říci, že Česká národní banka upřednostnila jednu skupinu osob (exportéry) před skupinou jinou (importéry). Abychom zůstali féroví, musíme také říci, že byla-li hrozba deflace opravdu reálná, pak zásah centrální banky proti koruně můžeme hodnotit spíše pozitivně.

Co tedy můžeme očekávat, jmenuje-li prezident Zeman guvernérem někoho, kdo bude kurzové intervence proti koruně odmítat? Těžko říct. Zvýší se však pravděpodobnost, že se naše země začne připravovat na vstup do eurozóny, protože v předvstupním období je nějaké výraznější oslabení koruny nepřípustné.