Matěj Trávníček: Čína ukazuje, že Evropský král je nahý

    Musíme postupovat společně. Táhnout za jeden provaz. Být jednotní navenek. Podobné fráze jsme si zvykli slýchat z úst evropských špiček jako na běžícím páse. Pak však na scénu dorazí čínský drak a najednou je všechno jinak.

    Kancléř Metternich měl kdysi prohlásit, že Itálie je jen zeměpisný pojem. Historie mu za pravdu nedala. A italští národní hrdinové v čele s Garibaldim a Cavourem ho skoro stihli usvědčit z omylu ještě za jeho života. Mocný kníže totiž podcenil sílu národa a národního státu. Stejně tak ji však dnes podceňují i evropští vizionáři, kteří odmítají vidět, že Evropa je (stále ještě) pouze zeměpisným pojmem.

    Čína si buduje svou novou Hedvábnou stezku, jejímž velkým fanouškem je i prezident Zeman. A ruku v ruce s ní se snaží v Evropě investovat a posilovat se starým kontinentem obchodní vazby. Pomiňme nyní nakolik je to pro Evropu výhodné, nakolik je to bezpečnostní riziko i nakolik je do budoucna Čína partnerem nebo soupeřem. V tomto textu se chci zaměřit na jiné tři dimenze.

    1) V kurzu jsou bilaterální dohody

    Memoranda podepsaná s Maďarskem a Řeckem, jehož athénský přístav Pireus by se měl stát jednou ze vstupních bran Číny do Evropy, ukazují že Číňané se umí bavit i se státy stejné váhové kategorie jako je Česko.

    Kritici by jistě mohli namítnout, že to vychází z čínské strategie rozděl a panuj, jejíž podstatou je podrývat úsilí Evropské unie. To může být pravda, nicméně to zároveň nabourává zažitou tezi, jak by mimoevropští partneři byli celí štěstím bez sebe, kdyby na Evropu měli jedno telefonní číslo. A stejně tak to zbavuje i menší státy pocitu, že se bez EU v globalizovaném světě ztratí.

    Podobně je čínský přístup dobrým signálem pro Spojené království. I jemu totiž zastánci evropské integrace věštili v post-Brexitové éře zkázu v divokých vlnách globální ekonomiky. Británie měla být v jejích očích odsouzena k roli mocnosti třetího řádu, která se nezvládne bez pomocné ruky EU ve světe prosadit.

    Ostrovní monarchie si však zvládla už dojednat obchodní dohodu s celou řadou států v čele s USA. A katastrofické scénáře o britském ekonomickém úpadku se nenaplňují. Uvidíme však, jak to nakonec dopadne s Brexitem.

    2) Prim hrají národní zájmy

    Přístup hráčů na evropském písečku pak potvrzuje, že prim pro ně hrají a patrně i vždy budou hrát jejich národní zájmy. Ukazuje se, že i po více než 100 letech platí Bismarckův výrok: „Slovo ‚Evropa‘ obvykle používají ti politici, kteří nemají odvahu požadovat něco od jiných mocností svým vlastním jménem.“

    Evropanstvím a voláním po reciprocitě se totiž zaštiťuje i nástupkyně „železného kancléře“ Angela Merkelová. Trnem v oku jí je totiž čerstvě podepsaná dohoda mezi Čínou a Itálií, která by měla směřovat nemalou část čínského exportu do Benátek a Terstu. A to určitě není dobrá zpráva pro Hamburk a Brémy, jejichž přístavům je Itálie nevítanou konkurencí.

    Za více společný přístup k Číně se staví i Francouzský prezident Macron, který do Paříže na jednání s čínským prezidentem pozval i německou kancléřku a šéfa Evropské komise Junckera. Okázalé evropanství ale trošičku kalí fakt, že se Si Ťin-pchingem jednal Emmanuel Macron nejprve sám a podle agentury Reuters se ve Francii podepsala dohoda o dodávce 300 Airbusů nebo o výstavbě větrných elektráren. Celkem mělo být podepsáno 15 dohod v řádu miliard eur.

    3) Komise vs. členské státy

    Itálie ale není Francie. Zemi na Apeninském poloostrově nevládně „hodný Evropan“, ale koalice enfants terribles z Ligy a Hnutí 5 hvězd. Proti Italům tak hned startuje Brusel. Eurokomisař Günther Oettinger prohlašuje, že by EU měla do budoucna získat pravomoc vetovat jednotlivé dohody s Čínou.

    Skutečnost, že pan Oettinger je stranickým kolegou kancléřky Merkelové je jistě náhodná. Akorát moc nechápu, proč se ke vztazích s Čínou vyjadřuje zrovna eurokomisař pro rozpočet a lidské zdroje, a ne jeho kolegyně eurokomisařka pro obchod Cecilia Malmström? A jak se na to asi dívá Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini? Je na straně své rodné země nebo bude kopat za nadnárodní instituci?

    Je pochopitelné, že Evropská komise baží po větší moci. Tato vlastnost je ostatně vlastní každé instituci. Představa, že by se evropští politici zřekli možnosti se byzantinsky před svými voliči pýřit, kterak pomohli dojednat kontrakt, který vytvoří x pracovních míst a přinese milióny Eur do jejich ekonomik, je však bláhová.

    Košile je bližší než kabát a jakkoli budovatelé Evropy vodí krále po promenádě, aby si všichni mohli prohlédnout jeho krásný outfit, čínský drak ukázal, že král je ve skutečnosti nahý.

    FacebookTwitterGoogle+