Zveřejňování rozhodnutí soudů? Kamenem úrazu je zejména náročnost anonymizace

Ve zveřejňování rozhodnutí ČR v Evropě zaostává Foto: archiv

Už téměř dvě desítky let u nás platí instrukce Ministerstva spravedlnosti o zařazování rozhodnutí soudů všech stupňů do systému elektronické evidence soudní judikatury. Ta by přitom měla být dostupná nejen odborníkům, ale v poměrně značném rozsahu i veřejnosti, aby se zvýšila transparentnost justice a důvěra v soudy, stejný záměr sleduje také Evropská unie. Ani po tak dlouhé době se ovšem české soudnictví nemá příliš čím chlubit – v příslušné databázi je k dnešnímu dni jen něco přes tři tisíce položek.

Sousední Slovensko jich má přitom několik milionů. Tématu byl věnován i celodenní kulatý stůl „Elektronické zveřejňování rozhodnutí soudů: Transparentnost – Spravedlivý proces – Důvěra“ v prostorách Kanceláře veřejného ochránce práv. Jak se ale ukázalo, přestože se samotným zveřejňováním všichni zúčastnění souhlasili, otazníků kolem vlastní realizace spíš přibylo.

Místo konání přitom nebylo zvoleno náhodně. Právě kancelář ombudsmanky Anny Šabatové (KVOP) v roce 2016 provedla vlastní průzkum, ze kterého vyplynulo, že obecné soudy (s výjimkou vrcholových, které mají své vlastní veřejnosti přístupné databáze) tuto povinnost plní velmi nedůsledně – při počátečním šetření obsahovala databáze jen něco přes dva a půl tisíce rozhodnutí, během čtyř let pak přibylo asi pět set dalších.
Vlastnímu výzkumu přitom předcházela otázka, zda je zveřejňování vůbec důležité, a odpověď byla jednoznačná – tento postup vychází z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a jde o materiální právo. Zveřejňování soudních rozhodnutí přispívá k transparentnosti celého soudnictví a sjednocování rozhodovací praxe na soudech nižších stupňů. Tím zvyšuje důvěru občana, že i jeho případ bude rozhodnut obdobně bez ohledu na to, který soudce jej dostane na stůl. Kvůli minimální naplněnosti (ČR je v tomto na konci srovnávacího grafu zemí EU), ale databáze stále neplní svůj účel, jednotlivé soudy si nejsou jisté, co všechno mají zveřejňovat, a chybí jim potřebný počet kvalifikovaných pracovníků. To byl právě hlavní impuls, proč KVOP kulatý stůl svolala.

Obava účastníků ze ztráty soukromí

Na samotném přínosu elektronického zveřejňování soudních rozhodnutí se přitom účastníci shodli prakticky jednohlasně – a to nejen proto, že značná část diskutujících dorazila z Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, kde podobné databáze fungují na zcela jiné úrovni řadu let (Nejvyšší soud například začal na základě tlaku své tehdejší předsedkyně Elišky Wagnerové zveřejňovat svá rozhodnutí na internetu už v roce 2000 jako jeden z prvních soudů v Evropě).
I zde ale zaznělo, že existují jisté hranice, a to jak s ohledem na počet údajů v databázi (Slovenská republika od zavedení povinného zveřejňování v roce 2012 má ve své databázi několik milionů případů, kvůli špatnému vyhledávači je ale systém značně nepřehledný a těžkopádný), tak i jejich konkrétní obsah. Zveřejňování konkrétních rozsudků se všemi detaily totiž pochopitelně leckoho odradí, aby se do soudního procesu vůbec pouštěl, zejména pokud by se causa týkala například zdravotních či jiných citlivých záležitostí.

Ombudsmanka Anna Šabatová na konferenci Foto: Ivan Holas

Tuto osobní zkušenost z „horké linky“ Úřadu na ochranu osobních údajů potvrdila vedoucí analytického útvaru úřadu Soňa Matochová s dovětkem, že nejde jen o tuzemský problém – 80 % občanů Unie se domnívá, že jejich soukromí a osobní údaje nejsou v současnosti dostatečně chráněny. Přílišné detaily v předchozích causách mohly odrazovat  dokonce od podávání ústavních stížností – proto už před několika roky došlo k úpravě a ze zveřejňovaných nálezů byly některé informace vypuštěny, potvrdila soudkyně ústavního soudu Kateřina Šimáčková. Transparentnost je sice podle ní velmi důležitá,  nikdy ale nesmí citelně ovlivnit konkrétní lidské osudy, proto je třeba najít správné vyvážení.

„Borec s černó fixkou“

Ostatně už samotná legislativa i některá soudní rozhodnutí potvrzují, že přestože při veřejném jednání a vyhlašování rozsudku zaznívají až na výjimky všechny osobní a další citlivé údaje všech zúčastněných, režim šíření těchto informací mimo soudní síň je zcela odlišný (což dosud platilo zejména pro média). Není tudíž možné rozsudek a jeho písemné zdůvodnění jen mechanicky překlopit na web, ale každý text musí nejprve (podobně jako při poskytování vyžádaných informací podle zákona 106/1999Sb.) projít procesem anonymizace.

A právě v tom je – jak se ukázalo i během kulatého stolu – největší kámen úrazu. Nejedná se totiž zdaleka o rutinní a mechanickou činnost, kterou může vykonávat každý „borec s černó fixkou“ (neoficiální terminus technicus používaný na jednom z vrcholných soudů pozn. red.) – naopak většinou je nutné pečlivě vážit jednotlivé části textu a uvedené informace posuzovat z různých úhlu pohledu. Diskutující uvedli hned několik skutečně paradoxních případů.

Například marné hledání prokazatelně zveřejněného rozhodnutí v souvislosti s vydáváním knihy Mein Kampf, než se ukázalo, že příslušná administrativní pracovnice postupovala příliš mechanicky, takže „začernila“ nejen jméno Adolf Hitler, ale i samotný název díla. Na druhou stranu pro jistého aktivistu nebyl problém získat od Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (podle „zákona 106“) podrobné informace o zdravotním stavu Andreje Babiše mladšího, protože věděl, kdy a kde byl na dálnici D-1 zastaven dopravní hlídkou.

V obchodních sporech zase mohou přes insolvenční řízení (mmch. elektronický spis dlužníka je v ČR dostupný na internetu od roku 2008 a  insolvenční rejstřík je dodnes v rámci EU hodnocen jako velmi vyspělé řešení) uniknout nejen osobní data fyzických osob, ale i různá obchodní tajemství, v trestních causách se objevují různé velmi citlivé informace nejen u obětí, ale rovněž u svědků atd.

Anonymizaci nemá kdo dělat

Anonymizace je tedy skutečně velmi odborný a sofistikovaný právní proces, který ovšem v současné době nemá kdo dělat – pokud by obecné soudy měly skutečně většinu svých rozhodnutí prezentovat na webu, bylo by nutné je personálně posílit asi o pět procent s požadovanými finančními nároky téměř 100 milionů korun. Přítomný náměstek ministra spravedlnosti  Jeroným Tejc (ČSSD) přitom naopak přiznal, že jeho resort čelí tlaku na výrazné úspory – už k lednu letošního roku musel snížit počet zaměstnanců přímo na ministerstvu o 13 % a momentálně probíhá boj o plošné snížení počtu zaměstnanců soudů o 10 %. Ministerstvo proto zamýšlí elektronické zveřejňování soudních rozhodnutí  technicky propojit s připravovaným novým systémem elektronického spisu, který by měl obsahovat i poměrně sofistikovaný poloautomatický anonymizér řízený přímo soudcem. Přípravu však prý nelze uspěchat, protože v resortu je už nyní mnoho ne zcela funkčních a vzájemné kompatibilních systémů – Tejc odhaduje, že e-spis by mohl začít fungovat v roce 2021 pro insolvence a postupně by se měly nabalovat i další agendy.

Náměstek ministra spravedlnosti Jeroným Tejc Foto: Ivan Holas

Pro řadu účastníků diskuse je ale tento termín příliš vzdálený a prosazovali jiná řešení, na vývoji a fungování e-spisu méně závislá, byť by třeba nenabídla takové možnosti a uživatelský komfort.
Ukázalo se ovšem, že zatím chybí i základní konsensus, jakou roli by vlastně databáze měla plnit – zda především poskytovat informace veřejnosti, nebo i (případně především) dovnitř resortu. I tam totiž panuje značná nejednotnost, a to dokonce i na stejném soudu, kdy o typově stejné problematice rozhodují různí soudci odchylně.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra konstatoval, že  je docela důležité dozvědět se, jak se liší třeba trestní praxe v různých krajích či pod vlivem jednoho a druhého vrchního soudu, současně ale důrazně odmítl, že by verdikty měly dávat na web soudy bez navýšení kapacity, způsobilo by to prý extrémní zpomalení vlastní rozhodovací činnosti  v řádu mnoha měsíců.

Vávra dokonce navrhl,  aby jednotlivé causy zveřejňovalo samo ministerstvo, které si stejně data ze všech soudů denně stahuje. Zákon tomu nebrání, protože tato činnost už nespadá do výkonu soudnictví, ale pod správu soudů, tedy státní správu. To ale jiní diskutující nedoporučili s poukazem na to, že právě soudce v dané cause dokáže nejrychleji rozhodnout, které údaje zveřejnit lze a které ne.

Co je důležité rozhodnutí?

Odlišné  byly i názory na to, jakou agendu vlastně zveřejňovat. Sedmnáct let stará  instrukce ministerstva hovoří o „důležitých rozhodnutích“, což je ovšem formulace dost subjektivní a je také zjevně jedním z důvodů velmi malého počtu zveřejněných případů (jak konstatovali někteří diskutující, soukromé placené databáze soudních rozhodnutí obsahují mnohem více položek než ta na ministerstvu).
Zazněl například návrh vypustit celou opatrovnickou agendu, u které by z principu byla míra anonymizace velmi vysoká, soudkyně ústavního soudu Kateřina Šimáčková se ovšem přimlouvala za její anonymizované zveřejňování jako cenný zdroj informací pro analýzu a kontrolu soudních rozhodnutí akademickou obcí. Stejně tak se příliš neprosadil návrh, aby byla zveřejňována především metadata (například průměrná i absolutní délka řízení u jednotlivých soudců  a jejich vytíženost), která by uspokojila značnou část poptávky veřejnosti, zatímco konkrétní případy by i dále byly řešeny podle Zákona 106/1999 Sb.

Někteří přítomní přitom naopak počítají s tím, že po zavedení širšího zveřejňování soudních rozhodnutí by dosud velmi četné individuální žádosti prakticky skončily, což by znamenalo jistou finanční úsporu, ale i k tomuto předpokladu se někteří praktici stavěli dost skepticky.  A rovněž možnost zautomatizování celého procesu anonymizace vidí každý z odborníků trochu jinak – někteří naopak varovali, že rozvoj umělé inteligence může naopak jít proti ochraně osobních údajů, protože dokáže stále snadněji propojit data z různých zdrojů.

Jediné, na čem se účastníci téměř bez výjimky shodli, byl tedy právě jen základní fakt, že zveřejňování konkrétních rozhodnutí je pro justici přínosem. A to i přes riziko, že veřejnost má jen velmi nízké právní povědomí a často nedokáže ani přesně rozlišovat například mezi podezřelým, obviněným, obžalovaným a pravomocně odsouzeným. Ani skutečnost, že rozhodovací praxe je stále ještě často nejednotná a některé rozsudky procesně vadné, nelze záměrně zastírat: „Nejzákladnější účel stále zůstává informovat veřejnost o tom, jaké jsou výstupy soudního rozhodování, analytická činnost je pak pouze velmi přínosná třešinka na dortu. Na odlišná rozhodování soudů máme jiné nástroje. Soudce je odborník, bere za svou práci plat, tak musí i touto cestou jít se svou kůži na trh. Pokud  se bojí nějaké rozhodnutí zveřejnit, tak ho vůbec nemá vydávat,“ konstatoval rezolutně ředitel kanceláře předsedy Nejvyššího soudu Aleš Pavel.

Sečteno a podtrženo – účastníci kulatého stolu, zastupující různé právní profese na různých úrovních, se v podstatě dohodli, že se chtějí dohodnout, k cíli je ale zřejmě ještě stále dost daleko. Náměstek ministra spravedlnosti Jeroným Tejc sice poděkoval za byť místy dosti kritickou, ale přesto objektivně sdělnou debatu, odpovědi na závěrečný dotaz, zda využije i zkušeností vystupujících expertů, se spíše vyhnul. Což ovšem není nijak překvapivé s ohledem na to, že ani plénum nebylo v klíčových otázkách zdaleka jednotné. Náměstek alespoň přislíbil silnější páku na jednotlivé soudy – úkol vkládat jejich rozhodnutí do databáze už by neměla určovat právně poněkud bezzubá ministerská instrukce, ale tato povinnost by měla být zakotvena přímo v novele Zákona o soudech a soudcích. Podle Tejce by se měla dostat na jaře do meziresortního připomínkového řízení a v červnu na vládu.

Ivan Holas