Zelené střechy k větší biodiverzitě ve městech nevedou. Vědci to chtějí změnit

Sukulenty. Na střechách se nejlépe daří rostlinám, které vydrží sucho a ostré sluneční světlo. Vědci hledají cestu, jak do měst vrátit větší biodiverzitu.

Několik desetiletí staré zkušenosti se zelenými střechami v Německu ukazují, že nevedou k větší biodiverzitě ve městech. Američtí vědci a designéři hledají cestu, jak to změnit.

Pokaždé, když Kelly Ksiazek-Mikenasová lezla na další zelenou střechu, nedalo se předem odhadnout, kde přesně to bylo. S jistotou se dalo říct jen to, že šlo o některý dům v Berlíně nebo Neubrandenburgu, městě ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Zelené střechy, které zdolávala, jí připomínaly ty, se kterými se setkávala ve svém rodném Chicagu.

Jediný rozdíl spočíval v tom, že ty německé byly podstatně starší než ty v USA. Minimálně třikrát, někdy však i devětkrát. To byl ostatně jeden z důvodů, proč studentka biologie rostlin ze Severozápadní univerzity strávila před několika lety v Německu léto. Zde studovala schopnost květeny absorbovat a odpařovat dešťovou vodu, snižovat energetickou spotřebu budov nebo odstraňovat ze vzduchu některé druhy znečištění.

Německý nápad dobyl svět

Německo si začalo s myšlenkou technologie zelených střech pohrávat už koncem 18. století, kdy je někteří vlastníci budov používali jako ochranu před požárem. V roce 1975 pak německé stavební firmy začaly shromažďovat dokumentaci a vytvářet ke stavbě zelených střech potřebné standardy. Před šestnácti lety přišel na svět detailní manuál, který popisoval vše, co se tohoto druhu krytin týkalo – od sklonu střechy, přes hydroizolaci až po optimální tloušťku vrstvy hlíny.

Američané tou dobou teprve se zelenými střechami začali experimentovat. Němci už platili za lídry v daném oboru. Proto se v USA první zelené střechy dělaly po německém vzoru. Jejich hlavní předností byla poměrně snadná instalace a překvapivě nízká hmotnost. Střecha byla prakticky bezúdržbová, vyžadovala kontrolu jen jednou či dvakrát ročně.

„S pouhým kopírováním toho, co dělali Němci, jsme už přestali,“ řekla portálu CityLab.com Kelly Ksiazek-Mikenasová. Tím „my“ měla na mysli organizaci, která definuje americké stavební standardy. Ty ale v případě zelených střech vycházely právě z německého vzoru z počátku tohoto století.

Biodiverzitu nezachrání ani dotace

Jenže proč opouštět model, který je relativně jednoduchý, relativně funkční, a navíc relativně solidně finančně podporovaný samotnými městy? Ksiazek-Mikenasová chtěla zjistit, zda jsou zelené střechy schopny v hostit široké spektrum rostlinných, případně i živočišných, druhů. Jenže ty americké byly pro ni ještě příliš nové. „Uvědomila jsem si, že jedno desetiletí je příliš krátká doba na to, abych mohla posoudit, zda je daný model vhodný či nikoli pro zajištění biodiverzity,“ řekla.

A tak se rozhodla vyrazit do Německa, kde biodiverzitu zkoumala na šestnácti různých instalacích různého stáří v rozpětí jednoho roku až 93 let. Na výzkumu Ksiazek-Mikenasová spolupracovala s Manfredem Köhlerem, jedním z předních odborníků na technologii a biologii zelených střech v Německu. Köhler měl tou dobou na kontě monitoring střech starých od dvanácti do sedmadvaceti let.

Vědci se zaměřili na to, jak se zelené střechy různého stáří liší v podmínkách rozvoj rostlin, respektive jak jsou na střechách různého stáří zastoupeny různé rostlinné druhy. Na základě těchto pozorování pak vypracovali model, pomocí něhož odhadli, jak mohou střechy vypadat za sto let.

Výsledky ale nebyly příliš radostné. Ukázalo se totiž, že dosavadní technologie pro budování zelených střech není pro biodiverzitu vhodná a bude vyžadovat větší investice. Stávající střechy i předpovědní model ukázaly, že rozmanitost rostlinných druhů na nich přítomných zůstává vlastně stále stejná, i když počet exemplářů se v čase zvětšuje.

Přidejte včely

Střešní záhony mají oproti těm tradičním řadu nevýhod. Jsou vystaveny intenzivnějšímu slunečnímu svitu i častějším a intenzivnějším větrům. Půda tedy zadržuje daleko méně vlhkosti i živin. Na střechách se tak daří jen nenáročným rostlinám, zpravidla sukulentům. Ty druhy, které přežily, se často vyznačovaly změnami, které jim umožnily v horších podmínkách přežít.

Přitom roste zájem o zelené střechy, kde by se dařilo i druhům rostlin, které jsou v dané lokalitě původní a přirozené. Ksiazek-Mikenasová hledá způsob, jak toho docílit. Problém je ale v tom, že v tomto případě není možné experimentovat, pokud chcete mít výsledky k dispozici co nejdříve. Přesto předkládá návod, který by mohl fungovat.

„Začněte na střeše pěstovat co nejpestřejší portfolio rostlin,“ radí. „Dopřejte větší podíl těm, kterým se v tomto prostředí daří hůře. Pokud je to možné, umístěte na střechu včelí úly nebo kusy dřeva, které přilákají hmyz,“ dodává s nadějí na úspěch.

-zm-