Zadavatelé nemohou prolongovat smlouvy z doby před zákonem o zadávání veřejných zakázek, řekl soud

Kancelářský papír. Ilustrační foto: www.pixabay.com

Tak trochu se dnes vrátíme do doby, „kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi“ a Česká republika neznala veřejné zadávání v dnešním tedy evropském smyslu. S tím si můžeme zároveň připomenout, jakou míru kultivace rozdělování veřejných prostředků veřejné zadávání znamená, byť je jeho průvodním jevem časová náročnost a nutnost precizní přípravy.

Město Luby na Chebsku uzavřelo v roce 2010 dodatek č. 10 k mandátní smlouvě na správu, údržbu a s tím spojený servis bytů a nebytových prostor. ÚOHS však usoudil, že v daném případě bylo město povinno provést zadávací řízení, což se nestalo, a udělil za tento správní delikt pokutu ve výši 200 tis. Kč. Luby se proti tomuto rozhodnutí bránily správní žalobou ke Krajskému soudu v Brně, v níž namítaly, že nově uzavřený dodatek nepřinesl podstatnou změnu smlouvy, protože zvýšení ceny předpokládala inflační doložka a samotné zvýšení ani nedosáhlo výše inflace. Zároveň zadavatel argumentoval, že nelze porušit § 21 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť ten nestanovuje žádnou povinnost.

V tomto kontextu by jistě bylo zajímavé se ptát, kolik asi ještě dnes existuje u našich zadavatelů, od municipalit po ministerstva, smluv uzavřených za účinnosti „předzakázkové“ normy a „pohodlně“ prolongovaných pravidelnými dodatky…?

ÚOHS ve svém vyjádření konstatoval, že navýšením smluvní odměny došlo k vychýlení hospodářské rovnováhy ve prospěch mandatáře. Mandátní smlouva ve svém původním znění ustanovení o zvyšování smluvní odměny neobsahovala. Navíc k navyšování smluvní odměny nedocházelo v přímé souvislosti s aplikací inflační doložky, nýbrž na základě smluvního vyjednávání. Samotný dodatek č. 10 byl uzavřen za doby účinnosti zákona o veřejných zakázkách, proto byl zadavatel vázán v tomto zákoně stanoveným postupem, což neučinil. § 21 odst. 1 zákona pak představuje pro zadavatele prioritní postup a absence přesného vymezení je pouze podpůrné povahy.  Ignorování zákona jako celku je jeho závažnějším porušením.

Právní zástupce Lubů ve své replice uvedl, že uzavření dodatku pouze omezilo změnu ekonomické rovnováhy, k níž došlo v důsledku inflace, tedy reagovalo na změněné vnější podmínky, a následně vytkl ÚOHS, že „…pokud měl žalobce porušit určitou povinnost, pak výrok rozhodnutí měl obsahovat označení všech ustanovení, která takovou povinnost stanoví; výrok je zmatečný, když odkazuje na právní normu, která žádnou povinnost nestanoví.“

Krajský soud připomněl, že ačkoli byla původní mandátní smlouva uzavřená v době, kdy český právní řád neznal institut veřejné zakázky a zadávacího řízení, byl zadavatel povinen v době uzavírání dodatku reflektovat aktuální právní úpravu, která mu povinnost postupu ve smyslu zákona ukládala. V tomto kontextu by jistě bylo zajímavé se ptát, kolik asi ještě dnes existuje u našich zadavatelů, od municipalit po ministerstva, smluv uzavřených za účinnosti „předzakázkové“ normy a „pohodlně“ prolongovaných pravidelnými dodatky…? Soud dále konstatoval, že „V posuzovaném případě došlo uzavřením dodatku č. 10 k takové změně, která nebyla původní smlouvou předvídána a která svou povahou zasáhla do struktury původně nastaveného smluvního vztahu v cenovém ohodnocení. Došlo k navýšení celkové ceny za poskytované plnění, tedy ke změně ceny ve prospěch mandatáře jakožto poskytovatele tohoto plnění, a tedy ke změně ekonomické rovnováhy smlouvy ve prospěch vybraného uchazeče ve smyslu § 82 odst. 7 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, jež je uvedeným ustanovením považována za změnu podstatnou. Takovou změnu smlouvy nelze bez předchozí jednoznačné úpravy obsažené v původní smlouvě umožnit, aniž by jí předcházelo nové zadávací řízení.“  Toto pochybení nemohla zmírnit ani nová právní úprava stanovená v § 222 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, která připouští změnu závazku do výše 10% původní hodnoty závazku. V daném případě byl tento limit překročen téměř trojnásobně.

Poslední otázkou, jíž se krajský soud zabýval, byl odkaz na porušení § 21 odst. 1 zákona. V tomto případě konstatoval, že je žaloba oprávněná, neboť uvedené ustanovení skutečně neukládá zadavateli žádnou konkrétní povinnost, protože se jedná o pouhý výčet druhů zadávacích řízení. Z tohoto důvodu zrušil soud rozhodnutí ÚOHS a uložil mu povinnost napravit chybnou právní kvalifikaci ve výroku rozhodnutí o správním deliktu.

Jiří Reichl