Mají obce dluhy vymáhat samy? Podle šéfa Exekutorské komory to zvyšuje nároky na veřejné rozpočty

Každý by si měl odpovědět na otázku zda chce, aby náklady na vymáhání dluhů nesli ti, kteří je způsobili nebo aby tyto náklady nesla celá společnost, tedy všichni daňoví poplatníci. „Je tento typ solidarity s dlužníky společensky přijatelný a vhodný?,“ vyjadřuje mimo jiné výhrady prezident Exekutorské komory ČR Vladimír Plášil v reakci na opakovaná stanoviska veřejné ochránkyně práv, že obce mají bagatelní pohledávky vymáhat samy.

Podle stanoviska ombudsmanky se obec minimálně v případech, kdy předá vymáhání bagatelní pohledávky nepřesahující částku 1 000 Kč exekutorovi, aniž by se ji pokusila sama vymoci alespoň prostřednictvím srážek ze mzdy nebo přikázáním pohledávky z účtu, „dopustí vždy nezákonného zásahu“. Obce mají podle veřejné ochránkyně práv vymáhat od dlužníků samy a nezvyšovat dlužníkům dluh o náklady na exekutora. Česká justice o veřejně publikovaných stanoviscích veřejné ochránkyně práv informovala.

Stanovisko ombudsmanky se příliš nelíbí zástupcům Exekutorské komory. „Předně bych rád zmínil, že předmětná problematika se dotýká pouze skutečně bagatelních pohledávek, tj. tam, kde jistina dluhu činí (podle stávající soudní praxe) méně než je jedna třetina minimálních nákladů exekuce, tj. cca 2 200 Kč. Soudy nicméně ve své argumentaci nezohledňují pouze hledisko finanční, ale i jiná kritéria. Případné (ne)poměry nelze posuzovat mechanicky, ale je třeba přistoupit k úvaze širší (zejm. tam, kde je zjištěný nepoměr hraniční) – a tak např. soudy hodnotí předcházející jednání správce daně (zda např. dal dostatečnou možnost daňovému subjektu dluh uhradit před zahájením exekučního řízení, zda se předtím pokusil vést sám daňovou exekuci některými způsoby daňové exekuce) či přístup daňového subjektu (co učinil daňový subjekt sám při vědomosti svého dluhu k jeho úhradě či zamezení negativních následků vedení exekuce, zda zde byla tíživá ekonomická situace, která bránila úhradě, po jaké době od zahájení řízení se dlužník v exekučním řízení domáhal zastavení exekuce pro nepřiměřenost),“ uvedl pro Českou justici v reakci prezident Komory Vladimír Plášil.

Podle něj lze doporučení ombudsmanky jen s výhradami: „Jinými slovy nelze vyloučit, že může být aprobováno vedení exekuce i pro částku 1 000 Kč (viz např. z poslední doby usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 1422/18). Zda je výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku, je třeba posuzovat v každém konkrétním případě, proto lze tvrzení Veřejné ochránkyně práv přijmout toliko s výše uvedenými výhradami.“

Nepranýřujme obce nesolidární s dlužníky

Podle prezidenta Exekutorské komory „je samozřejmě jasné, že vymáhání tzv. vlastními silami či celní správou snižuje náklady pro dlužníka“. „K tomu je ale třeba dodat, že tento způsob vymáhání zvyšuje náklady (například mzdové náklady spolu se zákonnými odvody tam, kde by obce musely přijmout odpovídající počet pracovníků nebo náklady na služební příjem spolu s následujícím výsluhovým příspěvkem příslušníka bezpečnostního sbor – Celní správy), které jsou hrazeny z veřejných rozpočtů,“ dodává.

Poté Vladimír Plášil vznáší zásadní otázku: „Každý z nás by si měl odpovědět nejprve na zcela zásadní otázku, zda chce, aby náklady vymáhání nesli ti, kdo nutnost vymáhání způsobili (princip zavinění), anebo je nesla celá společnosti (princip kolektivní), tedy i daňoví poplatníci, kteří své dluhy hradí řádně a včas. Je tento typ solidarity s dlužníky společensky přijatelný a vhodný? O tom by měla být vedena širší diskuse, namísto toho, aby byly pranýřovány např. obce, které daný typ solidarity nepovažují za přínosný a raději vynaloží prostředky, které ušetří tím, že vymáhací agendu svěří soudním exekutorům, na jiné projekty.“

Snížené náklady dlužníka jsou zvýšené náklady občanů

Také Exekutorská komora zaujímá předmětné stanovisko dlouhodobě. Na webu Komory je výrok „Obce si najímají drahé exekutory a my to platíme z našich daní, měly by dluhy raději vymáhat samy“ zařazen mezi vysvětlované mýty a fakta o exekucích. Komora k němu předkládá tento komentář:

„Obce skutečně mohou dluhy vymáhat samy ve správní či daňové exekuci, ale často se po zralé úvaze obrací na soudní exekutory. Veškeré náklady spojené s vymáháním dluhů totiž nesou dlužníci, kteří tak zaplatí nejen dluh samotný, ale též odměnu a ostatní náklady soudního exekutora. Skutečné náklady obcí na vedení exekuce pak spočívají pouze v podání exekučního návrhu, případně vyjádření k návrhu povinného v exekuci.

Pokud by obce vymáhaly dluhy samy, musely by bezesporu přijmout dalšího úředníka nebo úředníky (vesměs jsou nuceny zřídit celé nové vymáhací oddělení), jejichž plat a ostatní náklady (např. provoz kanceláře, nákup výpočetní techniky, poštovné apod.) by byly placeny z rozpočtu obce bez ohledu na to, zda by byl dluh vymožen, či nikoliv. I zde platí, že pokud by obyvatelé obce platili své dluhy obci řádně a včas, nemusela by obec služby soudního exekutora využít. Soudní exekutoři nicméně nejsou příjemci prostředků z veřejných rozpočtů a obce hradí náklady exekuce (resp. hotové výdaje exekutora) pouze v případě zastavení exekuce pro nemajetnost, nebo je-li při rozhodování o zastavení exekuce shledáno, že oprávněný zavinil zastavení exekuce. V ostatních případech se takový postup daňových poplatníků vůbec nedotkne.“

Celkem 456 obcí z celkových 6254 mělo v roce 2017 poměr dluhu k průměru příjmů za poslední čtyři roky nad 60 procenty. Bez dluhu loni hospodařilo 3547 obcí a Plzeňský a Jihočeský kraj.

Podle legislativy územní samosprávné celky hospodaří v zájmu zdravých a udržitelných veřejných financí tak, aby výše jejich dluhu nepřekročila 60 procent průměru příjmů za poslední čtyři rozpočtové roky. Nerespektuje-li obec či kraj pravidla, ministerstvo financí může pozastavit převod podílu na daňových výnosech.

Irena Válová, Česká justice