Ex šéf vyzbrojovacího úřadu Bulant: Největším průšvihem zakázek je marasmus nasbíraný mimo zákon

Pavel Bulant je posledním generálem, kterého jmenoval prezident Václav Klaus. foto: archiv Pavla Bulanta

Pavel Bulant – brigádní generál ve výsluze a bývalý ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování nešetří kritikou současného stavu tzv. „akvizičního procesu“ tedy pořizování výzbroje a výstroje pro potřeby Armády České republiky. Tvrdí, že si vojáci neumí pořádně vydefinovat, co vlastně pro svoji činnost potřebují a mnohdy vymýšlí specifikace, jejichž vývoj je nesmyslně drahý a naše armáda je pak jediná, kdo tyto stroje využívá.

V souvislosti se změnami v zakázce na obrněná vozidla TITUS (psali jsme podrobně v dnešním článku) se opět otevřela otázka ohledně samotného akvizičního procesu. Může hrát jeho rychlost (schopnost rychle nakoupit moderní technologie a systémy) roli v obranyschopnosti země?

Rozhodně ne v době míru. Zákon o veřejných zakázkách sice přísně stanovuje závazné normy, ovšem též pamatuje speciálně na zakázky v oblasti obrany a bezpečnosti a zejména nezapomíná na obecné výjimky z působnosti zákona, které jsou rezortem MO hojně využívány, viz:

Zadavatel není povinen zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, pokud by provedení zadávacího řízení ohrozilo ochranu základních bezpečnostních zájmů České republiky a současně nelze učinit takové opatření, které by provedení zadávacího řízení umožňovalo, a za což je rezort mnohdy kritizován, mnohdy zbytečně, neboť pokud by se nedalo uhnout z velmi striktních pravidel, rezort MO by toho věru mnoho nepořídil. Ovšem chci zdůraznit, že tím, že zadavatel postupuje podle obecné výjimky neohýbá zákon,  protože v žádném případě není zbaven povinností postupovat s péčí tzv. „řádného hospodáře“, uplatňovat principy transparentnost, nediskriminace, ověřit si cenu atd. o nichž  hovoří nejen Zákon o zadávání veřejných zakázek 134/216 Sb ale i kupř. Zákon 219/2000 Sb o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který velmi tvůrčím způsobem zpopularizoval tehdejší vyšetřovatel v kauze CASA v současnosti ředitel NCOZ JUDr. Mazánek.

Největším průšvihem je marasmus nasbíraný mimo zákon (to nehovořím o tvorbě programů reprodukce majetku směrem k MF ČR) , vnitřní předpisy upravující postupy, institucionalizující různá připomínková místa a úřady uvnitř úřadů, komise ( kupř. na Úřadu vlády), materiály informující vládu před zahájením jednání o zakázce, před uzavřením smlouvy, mezirezortní připomínkové řízení…každý nový ministr obrany, či vláda přijde s vylepšením tohoto pouze a jen alibistického mlýnku a výsledkem jsou šílenosti v podobě lhůt a obrovský tlak na personál zodpovědný za realizace akvizic.

Ruku v ruce s výše uvedeným, dle mého názoru obrovským problémem je odborná kompetence uživatele (AČR) spočívající v omezené schopnosti, mnohdy spíš neschopnosti nadefinovat co a v jakém počtu vlastně chce (bývalá ministryně Karla Šlechtová výjimečně měla pravdu, když hodnotila, že odborníci při definování požadavků na vrtulník postupovali jak když pejsek a kočička vařili dort…)

Obecně, vždy je psí hlava nasazována nákupčím, dokonce jsem, bohužel zažil, že se vrcholní představitelé AČR ostře vymezují proti akvizicím ve stylu..“to ne my, to nákupčí“  ale z mé praxe vím, ať už na straně uživatele ( měl jsem tu čest seděl jsem na místě zodpovědném za rozvoj pozemních sil) a poté na straně zadavatele (ředitel Sekce vyzbrojování, později Národního úřadu pro vyzbrojování), že díky nedostatku kvalifikovaných odborníků (mnohdy způsobenou vysokou fluktuací na GŠ) pro specifikaci toho, co chtějí nakoupit, se často již na začátku procesu akvizice rozhoří zákopová válka mezi AČR a nákupčími, projevující se často přeposíláním výhrad tam a zpět, zatímco čas utíká…

Obecně tvrdím, zaplať pánbůh že se pohybujeme v režimu zákona, v opačném případě by problémy akvizic byly násobně větší..

Pavel Bulant v době, kdy byl ve vyzbrojovacím úřadu. Foto: army.cz
Měly by pravidla akvizičního procesu být součástí bezpečnostní strategie?

Ne, je to logický nesmysl…zákon je sám dost dokonalý a je vždy nadřazen strategii, kterých může ministerstvo obrany generovat stohy..

Jak vnímáte schopnost armády/ministerstva pořizovat rychle a transparentně nejmodernější techniku a výzbroj

Tvrdím, že v podstatě nedostižného stupně unifikace v historii dosáhla Varšavská smlouva, neboť „mírotvorci s maršálskými epoletami z Mosky“ jasně stanovili a nejen naší armádě, jak má být uskupená pro působení v rámci frontu a čím má být vyzbrojena. Jejich filosofie byla jenoduchá: v podstatě, kupte si jakýkoliv tank, pokud to bude T-55/T-72, jakékoliv BVP, chcete-li BVP-1/2 či MIG/SU v případě nadzvukových letounů…NATO takovým stupňem unifikace nedisponuje…Jakž takž se shodneme na obecných standardech, kupř. na ráži a tudíž munici, ale tím končíme…  Národní zájmy hrají svoji roli, proto je v NATO tolik typů MBT (ABRAMS, LECLERC, CHALLENGER,  T-72, LEOPARD) transportéry podobné, letadla jakbysmet.

Díky chybějícímu standardu pak AČR často sklouzává k tendenci „znovuvynalezení kola“. Tato kreativita pak končí nikde na světě podobnými verzemi PANDURu, jedinečnými verzemi LOV IVECO atd.

Neustálá změna koncepce díky měnícímu se zdrojovému rámci vede k šílenostem typu kupř. nyní pořizovaného LOV IVECO ve verzi pro chemický průzkum. Cestou Výzkumného ústavu byl vyvinut  jedinečný prototyp za bratru 100 mio, technickou úrovní řekněme s výhradami poplatný době vzniku. Náklady na vývoj měly být umořeny nákupem cca 30 kusů před cca 6 lety. Nyní proběhla médii zpráva, že AČR požaduje 80 ks.. Logické číslo, pokud se za 6 let zvětšila AČR 2,5 násobně… je tomu skutečně tak )?

Jiný příklad. AČR se v minulé dekádě masivně zbavovala těžkých 4 nápravových T 815 určených pro přepravu dělostřelecké munice proto, aby v nedávné době pořídila opět masivní 4 nápravové, tentokrát s pancéřovanou kabinou T-815, s legendou, že slouží jako vozidla pro minomety 120 mm a jejich obsluhy – v minulosti vozidla pro obsluhu této zbraně byly podstatně subtilnější. V této souvislosti chci věřit, že za tímto nákupem byla skutečné potřeba a ne kupříkladu pomoc výrobci v podobě zavedení do AČR a získání reference, či NSN (NATO stock number).

Chci říci, že primární problém nevidím v akvizičním systému, samozřejmě pokud odhlédnu od duplicit, a alibistických překážek výše zmiňovaných.

Problém dle mého názoru spočívá minimálně ve stejné míře (a znovu se k tomu vracím) v odbornosti uživatele AČR, ve schopnostech definice směru rozvoje a jeho udržení (v této souvislosti nechci hovořit o různých vlivech na případný směr rozvoje, představovaný různými zájmovými skupinami, často zaměstnávající bývalé vysoké představitele rezortu MO, či AČR) který by vydržel déle než jedno volební období a přestál finančně nejenom léta konjuktury ale i léta recese.

Jiří Reichl