Petr Musil: Změna klimatu: V čem se ekonomové mýlí?

    Ekonomové se často na klimatické změny dívají jako na optimalizační problém. To je však velmi zjednodušující, říká fyzik Mark Buchanan.

    Ekonomové mají tendenci vnímat klimatickou změnu jako optimalizační problém, říká Mark Buchanan, fyzik a přispěvatel názorové části webového portálu agentury Bloomberg. Na jednu misku vah dávají potenciální náklady budoucích přírodních katastrof a na druhou pak přínosy ekonomického růstu, založeného na využívání fosilních energetických zdrojů. Výsledkem je pak hledání rovnovážné ceny uhlíku, která by obě misky vah uvedla do vzájemného souladu. Naneštěstí je takto postavený problém velmi iluzorní.

    Vzpomeňme například nedávnou studii Kennetha Gillinghama a jeho kolegů z Yaleské univerzity. Ti využili celou soustavu tzv. „integrovaných“ klimaticko-ekonomických modelů k nalezení toho, jak různé proměnné přes počasí, populační růst až po technologický rozvoj mohou ovlivnit cenu uhlíku, kterou se snaží najít tvůrci příslušných politik. Bez ohledu na to, co se v budoucnu změní, zjistili, že v roce 2020 bude optimální cena uhlíku 50 dolarů za tunu. Tu lze chápat jako daň, jíž by měly být emise uhlíku do atmosféry zatíženy.

    Na jedné straně takovéto modely pracují s některými realistickými proměnnými z oblasti fyziky i ekonomie. Na straně druhé tvůrci těchto modelů nutně čelí klíčovým otázkám, o kterých vědí velmi málo. Například jak citlivé budou globální teploty na další zvyšování emisí oxidu uhličitého, nebo jak velké ekonomické škody můžeme očekávat, pokud se teplota na Zemi zvýší o 2 nebo pět stupňů?

    Klimatologové jsou dnes přesvědčeni, že za současného stavu planety průměrná teplota vzroste o 1 až 2,1 stupně Celsia na každý jeden bilion tun oxidu uhličitého, vypuštěného do atmosféry. Ale tato trajektorie se může rapidně změnit směrem vzhůru, pokud se průměrná teplota zvýší. Nejsme si tedy jisti, zda je vztah mezi růstem teploty a emisemi CO2 lineární, zda není spíše exponenciální. Předpovídání ekonomických škod, plynoucích z růstu průměrné teploty na Zemi je tedy velmi problematické.

    Dále je zde problém diskontování, tedy vyčíslování současné hodnoty budoucích nákladů a přínosů. Různě zvolená diskontní sazba zákonitě vede k velmi se rozcházejícím doporučením. V roce 2006, došel britský ekonom Nicholas Stern k závěru, že okamžitá a drastická redukce emisí skleníkových plynů je nezbytná. Na druhé straně americký ekonom William Nordhaus, který použil jinou formu diskontování, naopak zjistil, že optimální je nepřijímat téměř žádná opatření dnes a jen velmi mírná opatření v budoucnosti. Takový závěr může, jak poznamenal letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton, vést k přesvědčení, že trhy mohou být spolehlivým „lakmusovým papírkem“.

    Dojít k nějakému smysluplnému výsledku za použití takových integrovaných modelů je podmíněno správným zohledněním všech relevantních parametrů a předpokladů. Výsledky pak mohou být do značné míry ovlivněny tím, jaké parametry jsou do modelu vloženy jeho tvůrcem. Na tento problém před pár lety upozornil ekonom MITu Robert Pindyck, když řekl, že informační hodnota takových modelů je poměrně blízká nule.

    Je sice dobré vidět, že se ekonomové snaží nějak vypořádat s nejistotou ve svých modelech, ale měli by být odvážnější. Problémy, jako klimatická změna, jsou příliš komplexní na to, abychom snadno našli optimální řešení. Psychologové například říkají, že pokud jednotlivci čelí složitým problémům, pak dělají lepší rozhodnutí, pokud se řídí zdravým selským rozumem, než když vycházejí z „nepřesně precizních“ kalkulací. To je zřejmě nejrozumnější strategie v případech, kdy si nejsme schopni uvědomit všechny možné alternativy a jejich dopady, natož jejich pravděpodobnosti.

    Americká nezisková výzkumná společnost RAND nedávno představila soubor praktických principů, kterak nakládat s komplexností a nejistotou v predikčních modelech. Máme tak šanci pochopit a naučit se přizpůsobovat budoucnost podle našich potřeb. V oblasti klimatických změn nám tak flexibilní přístup může pomoci implementovat takové politiky, které, ačkoli nemusí být optimální v nedaleké budoucnosti, nám pomohou bez ohledu na to, co se bude skutečně dít.

    Mark Buchanan, -usi-

    FacebookTwitterGoogle+