Petr Frisch: Populistické rušení stravenek: prodělal by stát i zaměstnanci

    Představa, že při zrušení stravenek stát ušetří na jiné výdaje, je navíc ekonomicky velmi naivní. Stát sám totiž na podporu stravování žádné prostředky nevynakládá, pouze umožňuje zaměstnavatelům, aby přispěli zaměstnancům bez zdanění a vedlejších nákladů práce, které jsou u nás jinak jedny z nejvyšších v EU. Stát také nemůže stravenky zrušit. Nemůže zrušit ani platební karty. Jde jen o různé platební formy. Stát ale může jejich používání znevýhodnit, resp. již existující zvýhodnění zrušit.

    Narážím tak na text, který nedávno publikoval ekonom a člen akademického sboru CERGE-EI Filip Matějka s názvem „Zrušme stravenky. Snižme raději daně a přidejme učitelům“. Jsem přesvědčen, že některé argumenty by zaznít měly v plném kontextu.

    S druhou větou v názvu zmíněného článku nelze než souhlasit, i když ji poněkud devalvuje fakt, že ji pronáší sám učitel. S první větou, a zejména s příčinnou souvislostí mezi zrušením stravenek a snížením daní, je to však mnohem komplikovanější. Proč?

    Od ekonoma a akademika bych v první řadě očekával jasnou a logickou argumentaci. Dále pak přesnost a prokazatelnost používaných čísel. V komentáři však postrádám obojí. Navíc se komentář vymezuje pouze proti stravenkám a zapomíná na to, že daňové výjimky využívá více zaměstnanců se závodním stravováním, než zaměstnanců se stravenkami

    Zaměstnavatelem poskytované stravování ve zvýhodněném daňovém režimu nejsou totiž jen stravenky. Jde zejména o závodní jídelny (dnes je moderní říkat firemní kantýny nebo restaurace), dále pak stravenky, v okrajovém měřítku o úhrady firemní platební kartou nebo zajištění stravování dovozem zaměstnavatelem nakoupeného jídla přímo na pracoviště nebo přímou smlouvou mezi zaměstnavatelem a restauracemi v okolí. Podle studie IOM VŠE z roku 2014 využívalo nějakou formu podpory stravování 75% zaměstnanců s tím, že 44% zaměstnanců využívalo závodní stravování, 31% stravenky a pouze zlomek zaměstnanců jinou formu.

    To, že za více než dvacet let, kdy je daňové zvýhodnění součástí zákona o daních z příjmů, se prakticky všechny firmy, organizace nebo úřady, které takovou podporu svým zaměstnancům poskytují, rozhodly pro závodní stravování nebo stravenky, je jasným důkazem toho, že tyto dva systémy jsou pro zaměstnavatele nejlevnější a nejefektivnější.

    Podle údajů ČSÚ bylo v ČR ve třetím čtvrtletí roku 2016 celkem 3,928,300 zaměstnanců. Pokud předpokládáme, že se od roku 2014 významně nezměnil podíl zaměstnanců, kteří využívají daňově zvýhodněné stravování (75%), pak šlo o 2,946,225 zaměstnanců. Určit přesnou částku výše podpory a související hodnoty daňové úspory je složitější. Daňově nejvýhodnější situace u stravenek nastává v roce 2017 tehdy, pokud zaměstnavatel přispívá 60,20 Kč a stravenka má hodnotu 109 Kč. V roce 2016 byla nejčastější hodnota stravenky 80 Kč.

    Stravenky dostává zaměstnanec za odpracované dny, nikoli za dny státních svátků, nemoci, dovolené, nebo dny, které stráví na pracovní cestě – stravenku tudíž dostává v průměru za nějakých 215 dnů v kalendářním roce. Celková výše daňově podporovaného příspěvku zaměstnavatelů v ekonomice se tak u stravenek dá na rok 2017 odhadnout na maximální částku 11,5 miliardy Kč (80 Kč x 55% x 215 dnů x 3,928,300 osob x 31%).

    Těchto 11,5 miliardy Kč je částka, která nepodléhá dani z příjmů u zaměstnanců, ani sociálnímu a zdravotnímu pojištění. Daň z příjmů z této částky by mohla teoreticky činit téměř 2,3 miliardy, nikoli 5 miliard uváděných v článku ekonoma Matějky. Ve skutečnosti by ale při zrušení stravenek ani této částky nedosáhla, protože část zaměstnanců, odhadem 20%, by pouze „dočerpala“ své jiné odečitatelné položky (slevu na poplatníka, odečet darů, hypotečních úroků, pojištění, apod.), které dosud nemohli vzhledem k výši své mzdy uplatnit. Se započtením zdravotního a sociálního pojištění, by se při rovných celkových nákladech zaměstnavatelů mohla tato částka zvýšit až na 5,2 miliardy Kč (11,5 mld. Kč / 1,34 * (0,34 + 0,11 + 0,201*0,8)). Z této částky by 2,3 miliardy Kč státu odvedli sami zaměstnanci.

    U firemních kantýn je tento výpočet vzhledem k nedostatku dat komplikovanější, a navíc je daňové zvýhodnění konstruováno odlišně. Troufám si ale tvrdit, že zde by byl daňový výnos méně významný, protože daňově není podporována hodnota oběda nebo potravin, ale vlastní provoz stravovacího zařízení. Cena oběda v kantýně by se tudíž pouze navýšila na cenu bez daňového zvýhodnění.

    Celková vybraná částka na daních po zrušení zvýhodnění stravování (stravenek včetně stravování ve firemních jídelnách)by tak mohla dosáhnout možná i 3 miliard Kč na daních z příjmů a dalších 4-5 miliard na sociálním a zdravotním pojištění, z úhrnu těchto částek 3,1 – 3,6 miliardy by zaplatili sami zaměstnanci. Za předpokladu, že by na změnu zaměstnavatelé nereagovali, ale to není pravděpodobné ani na teoretické úrovni.

    Racionálně jednající zaměstnavatel by nejprve postupoval tak, aby se jeho celkové náklady nezvýšily, což je již ve výpočtech výše zohledněno, a jakmile by bylo zavedeno snížení daní, přestal by stravování podporovat úplně. Proč by také měl nadále podporovat stravování a odvádět pojistné, když by tuto podporu v navrhované výši 25 Kč na den převzal stát?

    Návrh akademika Matějky tudíž představuje obrovské riziko i pro veřejné finance – navrhuje snížení daně pro zaměstnance o 25 Kč denně – tudíž o více než 21 miliard Kč ročně (25 Kč x 215 dnů x 3,928,300 osob)! Pokud k této změně dojde, nebudou mít zaměstnavatelé důvod zároveň přispívat na stravování, které ztratí daňovou podporu a stát nevybere ani výše vypočtené 3 miliardy na dani, resp. 4-5 miliard na dani a pojistném.Čistý účet pro stát: roční ztráta 21 miliard Kč.

     Na slevu na dani by zároveň nedosáhli lidé s nejnižšími příjmy, protože se jejich nízké příjmy již nyní daní z příjmů nezdaňují. Ceny obědů v závodních jídelnách by se pro zaměstnance zvýšili až o 60 %, protože by se příspěvek zaměstnavatele stal předmětem odvodů a zdanění.

    Ačkoli jsem sám přívržencem nízkých daní a co nejnižší a rovné sazby daně, akademický návrh pana Matějky je zcela nereálný a nezdá se mi, že by byl dostatečně promyšlený a podložený fakty. Při jeho realizaci by stát měl třem čtvrtinám zaměstnanců vzít peníze, všem zaměstnancům posléze vrátit mnohem méně a na toto vrácení vybrat peníze na jiných daních nebo se ještě více zadlužit. Je toto cena, kterou bychom měli být ochotni platit, abychom vyhověli parciálním zájmům na rušení lety osvědčeného systému?

    Netvrdím, že je systém stravenek dokonalý. Myslím, že by se měl upravit tak, aby se stravenky používaly pouze na nákup jídla, respektive oběda. Tedy aby se staly rovnocennou a nezneužitelnou alternativou ke stravování ve firemních jídelnách. K tomu však nevede cesta zavedení 25 Kč slevy na dani, která je zcela neúčelová a zároveň ekonomicky nesmyslná.

    Mgr. Ing. Petr Frisch

     

    FacebookTwitterGoogle+
    Sdílejte
    Předchozí článekJakou ekonomiku zdědil Trump?
    Další článekNovela zákona o ČNB vystaví průměrné domácnosti stopku pro vlastní bydlení
    Petr Frisch
    Petr Frisch vystudoval Fakultu mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Dvacet let se věnuje daním, z velké části daním fyzických osob. Během své kariéry prošel řadu nadnárodních poradenských firem. Vedl například oddělení osobních daní v PricewaterhouseCoopers a v Mazars. V letech 2010 a 2011 byl vyhlášen jako Daňař roku ve své specializaci. V roce 2013 se osamostatnil a spolu s manželkou Magdalenou otevřel vlastní poradenskou společnost Pro Factum Consulting, která se specializuje na osobní daně a daňové řízení.