Petr Musil: Dobrá centrální banka pro inflaci i přes plot skočí

    Ceny ropy stále nenalezly své dno. Zlevňují i další komodity. Světem obchází strašidlo deflace. Proč se mu centrální banky tolik brání?

    Centrální banky jsou tu od toho, aby svou politikou přispívaly k makroekonomické stabilitě, kterou rozumíme rozumnou (dlouhodobě udržitelnou) míru hospodářského růstu, nezaměstnanost na úrovni své přirozené míry, cenovou stabilitu a vnější ekonomickou rovnováhu.

    Centrální banky mají za úkol pečovat především o stabilitu cen, a vytvářet tak přehledné a předvídatelné prostředí, ve kterém mohou firmy i domácnosti bez větších obtíží plánovat své rozpočty. Proč však při pohledu na definici cenové stability u centrálních bank nacházíme, že se cenovou stabilitou rozumí 2% roční míra inflace s tolerancí jednoho procentního bodu nahoru i dolů (viz např. ČNB)?

    Důležité je očekávání

    O inflaci se mimo jiné snad v každé ekonomické učebnici dočteme, že přerozděluje bohatství, uvaluje na nás dodatečné zdanění, znehodnocuje úspory a snižuje kupní sílu obyvatel. Taková definice platí jen za předpokladu, že se inflace dostavuje neočekávaně. Pokud s inflací všichni počítají, pak výše uvedené efekty nemá.

    Jestliže centrální banky dopředu avizují, že usilují o 2% inflaci, pak je to signál pro firmy, aby počítaly minimálně s 2% růstem nominálních mezd, aby dlužníci i věřitelé počítali s nejméně 2% úrokovou mírou, a aby odbory při kolektivním vyjednávání věděly, že k zachování kupní síly mezd svých „svěřenců“ je třeba usilovat o 2% mzdový růst. Domácnosti samozřejmě počítají s tím, že zboží bude zdražovat v průměru o 2 % za rok.

    Když přijde deflace

    A teď si představte, že do prostředí, v němž se inflační očekávání tvoří na úrovni 2 % ročně (s nějakou tou odchylkou), neočekávaně dostaví deflace. Okamžitě se vám musí vybavit učebnicová definice inflace a všechny ty poučky o přerozdělování bohatství, o kupní síle příjmů domácností, o úsporách a podobně. Deflace dělá totéž, jen ty toky směřují opačným směrem.

    Je-li neočekávaná inflace požehnáním pro dlužníky, pak neočekávaná deflace může být jejich hrobem. Jestliže inflace snižuje firmám reálné mzdové náklady, pak deflace je naopak zvýší. Znehodnotí-li inflace úspory, pak deflace učiní opak. A takto bychom mohli pokračovat.

    Nesmíme však zapomínat na souvislosti. Největší dopad neočekávané deflace zaznamenají nejspíše domácnosti. Deflace jim na jedné straně přihraje nárůst kupní síly jejich úspor i disponibilních příjmů. Domácnosti jsou však také velkými dlužníky. Domácnosti podle České národní banky dlužily ke konci letošního října přibližně 1,3 bilionu korun, tedy přibližně 130 tisíc korun na hlavu. Čtyřčlenná domácnost má tak v průměru dluh přes půl milionu korun. Pokud dojde k deflaci, reálná hodnota tohoto dluhu naroste.

    K tomu připočtěme menší ochotu firem zaměstnávat, protože neočekávaná deflace zvýší reálné mzdové náklady. Rázem se tak mnoho domácností může ocitnout v existenčních problémech. Nárůst reálného zadlužení v kombinaci se ztrátou zaměstnání je smrtící koktejl.

    Proč centrální banky necílují na nulu?

    Nabízí se otázka, proč, když deflace je přinejmenším stejně problematický jev jako inflace, centrální banky nenastavují své inflační cíle na nulu. Důvodů je několik. Za prvé, přesné dosažení cílové hodnoty inflace je nesnadný úkol. Proto si centrální banky stanovují spolu s inflačním cílem určitý interval, v němž, pokud se skutečně dosažená inflace pohybuje, je tento cíl považován za splněný. Pokud by tedy centrální banky cílovaly na nulu, velmi pravděpodobně by se často střídala období inflace s obdobími deflace. Proto je za cenovou stabilitu považována 2% inflace, kdy riziko upadnutí do deflace je malé, a tedy přijatelné.

    Za druhé, mírná inflace je preferována proto, že napomáhá vyčišťovat trh práce. Pracovní trh je jeden z nejméně pružných trhů, protože podléhá rozsáhlé státní regulaci. A tak bývá někdy problém, aby se pracovní trh vyčistil na takové úrovni reálné mzdy, která je přijatelná jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance, respektive odbory. Jestliže dochází k inflaci, ta může krátkodobě zbrzdit nárůst reálných mezd, či je dokonce snížit, čímž se pracovní trh přiblíží rovnovážnému stavu.

    A konečně třetím důvodem cílování inflace do mírně kladných hodnot je argument, že domácnosti nebudou mít důvod odkládat své spotřební výdaje. Jestliže domácnosti očekávají, že zboží v čase zdražuje, nemají důvod své nákupy nechávat na později. Mírná inflace je tedy jakýmsi „motorem“ spotřebních výdajů. Uvědomme si, že spotřební výdaje domácností běžně tvoří 50 až 65 % z celkových výdajů na hrubý domácí produkt. Není tedy tak složité dovodit, jaké důsledky pro makroekonomický vývoj může pokles spotřebních výdajům mít.

    Ostatně pro příklady nemusíme chodit daleko. Nedávno proběhlá světová finanční krize se do reálné ekonomiky přelila především prostřednictvím snížení spotřebních výdajů domácností, které se celkem oprávněně obávaly poklesu svých budoucích příjmů, a tak preferovaly úspory před spotřebou.

    Na adresu deflace tedy nelze říct nic pozitivnějšího, než na adresu její „sestry“ inflace. Deflace může pro ekonomiku představovat podobné nebezpečí jako inflace.

    Petr Musil, šéfredaktor Ekonomického deníku

    FacebookTwitterGoogle+