Amerika neumí podchytit talenty z chudých rodin

Uvadající sen. Určitá část Američanů přestává věřit, že Spojené státy jsou zemí neomezených možností.

Miliony amerických dětí z chudých rodin, které excelují v matematice a jiných vědách, často svůj potenciál v dospělém životě nevyužijí. To má své negativní národohospodářské dopady.

Představte si dvě americké děti, obě mají mimořádný talent, jedno pochází z chudé a druhé z bohaté rodiny. Děcko bohatých rodičů bude velmi pravděpodobně úspěšným vynálezcem, který bude vyvíjet nové produkty, jež zlepší kvalitu života Američanů. Dítě z chudých poměrů nejspíše na takovou kariéru může zapomenout.

Nejde o žádný dojemný příběh žehrající na poměry, nýbrž o jeden ze závěrů nové studie výzkumného týmu projektu Equality of Opportunity (Rovnost příležitostí) pod vedením Raje Chettyho, jednoho z předních amerických ekonomických talentů působícího na Stanfordově univerzitě. Vědci se zaměřili na to, z jakých socioekonomických poměrů pocházejí vynálezci ve Spojených státech. A zjistili, že děti, které vyrostly v jednom procentu nejbohatších amerických rodin, mají desetkrát větší pravděpodobnost, že získají nějaký patent než ratolesti z rodin s nižším než mediánovým příjmem.

Ztracení Einsteinové

To znamená, že ve Spojených státech můžeme najít miliony „ztracených Einsteinů“, dětí, které by v dospělosti byly schopné výrazně změnit kvalitu života v USA, pokud by vyrůstaly v lepších sociálních a ekonomických podmínkách. „Existují obrovské rozdíly v inovačních možnostech mezi jednotlivými příjmovými a rasovými skupinami i mezi pohlavími,“ řekl Raj Chetty portálu CityLab.com. „Přitom zcela jistě nejde o rozdíly ve schopnostech přicházet s inovacemi. Zdá se, že ty jsou přímo závislé na prostředí, ve kterém lidé vyrůstají,“ dodal.

Nejrůznější testy ukazují, že dětský talent se v jednotlivých skupinách neliší, ale jen děti z bohatých rodin nakonec dojdou až ke zdárnému cíli, jímž je právě zmíněný počet přihlášených patentů nebo jiných inovací. „Proč?“ ptají se vědci.

Studie naznačuje, že jedním z důvodů je vytváření určitých sociálních bublin, kdy děti z bohatších rodin přijdou daleko častěji do kontaktu s lidmi, kteří jsou sami inovátory. Jestliže znají někoho takového nebo slyší své rodiče či jejich přátele, jak hovoří o vědě, výzkumu a inovacích, je prý u nich vyšší pravděpodobnost, že se samy o kariéru vědce či inovátora začnou zajímat. „Jde o klíčové faktory, které vedou ke většímu využití inovačního potenciálu,“ tvrdí Chetty a jeho tým. Sám Chetty vyrostl v rodině akademiků, což ho ovlivnilo i při volbě vlastní kariéry.

Stejnou zkušenost má i Aaron Hertzmann, který pracuje jako hlavní vědecká kapacita u Adobe Systems. Má na kontě už osm patentů. Svůj první počítač měl ještě předtím, než dovršil deseti let věku. „Můj otec byl takový všeuměl,“ řekl Hertzman portálu CityLab.com a dodal: „a můj otčím pracoval jako vědec a věnoval se počítačům. Díky němu jsem byl vystaven matematice, což ve mně probuzovalo zájem něco zjišťovat, zkoumat nebo bádat.“

Kulhající produktivita

Vědecký tým kolem Chettyho také zjistil, že obor, v jakém děti rozvíjejí své inovativní schopnosti, do značné míry závisí na konkrétním místě. Například ten, kdo vyrostl v Minneapolis, kde se vyskytuje mnoho výrobců zdravotnických zařízení, bude s vyšší pravděpodobností přicházet s nápady, jak vylepšovat zdravotnická zařízení. Stejně tak existuje korelace mezi tím, v jakém oboru přihlásili patent rodiče a v jakém jejich děti.

Zjištění, ke kterým Chetty se svými kolegy dospěl, mají závažné důsledky pro americké hospodářství. To totiž za posledních několik dekád zaznamenalo významný pokles v míře inovativnosti, kterou ekonomové vyjadřují jako multifaktorovou produktivitu. Ta měří, jak se mění objem hospodářského výstupu v závislosti na množství vynaložených vstupů, neboli jakou měrou k růstu HDP přispívá právě produktivita výrobních faktorů.

Zatímco ještě do roku 1973 multifaktorová produktivita zvyšovala americký HDP průměrně o 1,9 procenta ročně, několik posledních let dosahuje průměrně 0,7 procenta. Přitom inovace jsou pro dlouhodobou prosperitu naprosto klíčové. „Představují hlavní zdroj toho, proč jsme bohatší, zdravější a proč se stále prodlužuje délka našeho života,“ uzavřel Chetty.

Přehlížená třída pracujících

Nízká míra inovací však nemusí být jediný problém, který brzdí americké hospodářství v rozletu, jakkoli se zdá, že momentálně šlape jako hodinky. Nezaměňujme krátkodobý hospodářský boom se schopností dlouhodobě udržitelného ekonomického rozvoje.

Arlie Russel Hoschschildová ve své knize Strangers in Their Own Land: Anger and Mourning on the American Right poukazuje na fenomén, který může Spojené státy do budoucna stát pověst země neomezených možností. Autorka v ní popisuje, jak se americká společnost po mnoho let sociálně a ekonomicky strukturovala. Výsledkem byly pomyslné fronty, kde lidé čekali na úspěch. Ono čekání však ve skutečnosti nebylo sezením se založenýma rukama někde v koutě, nýbrž vidina, že když budete tvrdě pracovat, máte velkou šanci žít svůj „americký sen“.

Po celá desetiletí bylo americké hospodářství schopné nabídnout lidem se středoškolským vzděláním, zkušenostmi a několika zvláštními dovednostmi, aby byli spokojení a nemuseli se obávat o své živobytí. Stačilo jim vědomí, že mají stejné příležitosti jako kdokoli jiný. Jenže podle Hochschildové se tato struktura již začala měnit, respektive se začaly vytrácet a rozdíly mezi těmi, kdo chtějí tvrdě pracovat a těmi, kterým stát umetá cestičku.

Hochschildová v této souvislosti hovoří o „bílé pracující třídě“, která je naštvaná na nejrůznější menšiny – hlavně imigranty -, jež prý vláda na její úkor upřednostňuje. Lidé, kteří ke svému úspěchu cestují „rychlejším pruhem“, nemají podle ní vždy tolik empatie, aby se snažili bílou pracující třídu pochopit. Mají ji spíš za někoho, kdo se brání změnám či kdo se nechce přizpůsobovat novým požadavkům ekonomiky, nechtějí se vzdělávat, nabývat nových dovedností nebo neradi cestují za novými výzvami. To by se podle Hochschildové mělo změnit, jinak Americe hrozí dlouhodobá stagnace.

-usi-