Aleš Chmelař: Česku nehrozí, že by kvůli nepřijetí uprchlických kvót přišla o eurodotace a na novém rozpočtu EU opět vydělá

Státní tajemník pro Evropské záležitosti Aleš Chmelař. Foto: Jiří Reichl

Česká republika zůstane i v novém rozpočtovém období Evropské unie po roce 2020 tzv. “čistým příjemcem”, tedy tím, kdo z evropského rozpočtu více dostává, než do něj přispívá. Nehrozí zřejmě ani to, že by Česko ztratilo eurodotace kvůli odporu k povinným kvótám na přerozdělování uprchlíků v rámci EU. „Vždycky to bylo na úrovni politických prohlášení, nebylo to na úrovni konkrétních návrhů. Evropská komise nic takového nechce,” řekl v rozhovoru po Ekonomický deník státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař. Hovořil rovněž o šancích regionů dosáhnout na peníze z nového rozpočtu EU a také o digitalizaci evropského trhu či dvojí kvalitě potravin, které jsou v centru pozornosti českých vyjednávačů.

Jaká je hlavní priorita ČR v evropské agendě v letošním roce?

Kromě všudypřítomné migrace je to aktuálně jednání o podobě příštího víceletého finančního rámce. Evropská komise vydá začátkem května první návrh budoucího rozpočtu. Tím se zahájí hlavní kolo jednání na úrovni členských států, které by podle představ Komise mohlo skončit do konce roku. Ze strany vedení Komise se dá tedy očekávat jistý tlak na členské státy, aby se tento finanční plán do konce roku 2018 dostal do konkrétních kontur. Dříve vyjednávání trvalo velice dlouho a každý členský stát měl určité priority, na kterých trval až do konce. Rozhoduje se samozřejmě ve shodě a každému nelze vyhovět, to si uvědomují všichni a s tím do vyjednávání jde. Jednání o podobě příštího rozpočtu budou pokračovat skoro určitě i příští rok. My této oblasti věnujeme velkou energii, protože to, co se dohodne letos a pravděpodobně tedy i v příštím roce bude mít velký dopad na Českou republiku až do roku 2030 a bude utvářet podobu Unie v další dekádě.

Myslíte si, že sedmileté rozpočtování EU je v této dynamické době dostatečně flexibilní?

Někteří zvažovali, že by se mohlo synchronizovat volební období Evropského parlamentu a Evropské komise na období finančního rámce. My jsme nebyli úplně pro, jelikož víceletý finanční rámec dával určitý rámec i národnímu rozpočtu a je dobré, že s ním můžeme počítat. Druhá věc je, že vyjednávání je velice náročné, otevírají se velice citlivé věci a je potřeba využít i politického kapitálu, který má kdo nashromážděný, takže nemá smysl to moc zkracovat. Chvíli se vedla debata o tom, že by to bylo něco jako 5+5, to znamená, že by rámec byl na 10 let s určitou revizí uprostřed, nicméně to teď vypadá, že délka rámce se měnit nebude. To nám vyhovuje, jelikož když musíte s každým víceletým finančním rámcem nastavovat nové cíle, programy a priority, tak to není čitelné pro čerpající státní i soukromé instituce. Do určité míry platí, že čím delší období, tím lépe pro čerpající subjekty. Zároveň by se ale u desetiletého období by se velice těžko predikovalo, co se bude dít s hospodářstvím či se společností. Z toho pohledu je 7 let optimální kompromis.

Jaké jsou vlastně priority České republiky z hlediska výdajů nového evropského rozpočtu?

Vyjednávání se dají zjednodušit na tři oblasti. Zaprvé zachovat strukturální fondy a společnou zemědělskou politiku jako prioritní oblasti. To jsou tradiční politiky, které dohromady dávají téměř 4/5 celého rozpočtu. Zadruhé se musíme vypořádat s novými výzvami týkajícími se bezpečnosti a migrace. Třetí oblastí je samozřejmě výpadek po brexitu a rozhodnutím, jakým způsobem nastavit úspory, nebo vyšší příjmy.

Jak se s tím vypořádají členské státy zatím těžko předpokládat, ale návrh Komise bude vytvářet určité úspory v současných prioritách. Tedy je pravděpodobné, že v kohezní a zemědělské politice dojde k určitému snížení, které ale nebude příliš razantní (v rámci jednotek procent).

Státní tajemník pro Evropské záležitosti Aleš Chmelař. Foto: Jiří Reichl
Čas od času se objeví úvaha o velikosti celého rozpočtu EU. Je podle Vás reálné, aby se navýšil a je to potřeba?

Byly státy, které měly okamžitě jasno o tom, zda má být rozpočet stejný nebo vyšší. Evropská komise bude prosazovat, aby byl vyšší a aby státy přispívaly do evropského rozpočtu částkou odpovídající přibližně 1,1 % hrubého národního důchodu či o něco více. Konečná výše závazku se však bude odvíjet od průběhu vyjednávání, někteří členové Unie se již nyní vyjádřili proti kompenzaci výpadku financování způsobené brexitem.

Jsou to velké státy?

Zjednodušeně řečeno jsou to malé skandinávské státy a jeden stát Beneluxu, Německo bude patrně připraveno přispívat alespoň o něco více. My stále čekáme na interpretaci toho, co z německé strany znamená přispívat více. I my uvítáme konsenzus na tom, aby se rozpočet navýšil, ale důležitější jsou pro nás oblasti čerpání. Co je jiné oproti vyjednávání současně platného rámce, je, že už nemáme silný politický signál, který vzešel v roce 2011 od tehdejšího premiéra Velké Británie Davida Camerona, že se zkrátka nebude bavit o rozpočtu, který by byl větší než 1%. Takto silnou pozici máme jen od menších zemí a myslím, že není definitivní.

Jak se k tomu staví ČR?

Jsme připraveni o navýšení jednat, ale prioritou je pro nás zachování tradičních politik – tedy koheze a společné zemědělské politiky. Tradiční priority jsou tak velké, že relativně malý procentuální úbytek z jejich programu by byl relativně dostatečný pro  nové položky, jako jsou bezpečnost, migrace, třeba i nějaké strukturální podpory v reformách eurozóny. To znamená, že když budou sníženy tradiční položky o 5-8 %, tak se vytvoří dostatečný polštář pro nové výzvy. Zároveň pokud rozpočet zvýšíme i o něco méně, než si představuje Komise, tak se může podařit vykompenzovat dopad vystoupení Velké Británie. Ale variant je samozřejmě víc. Co bude nejdůležitější pro Česko, je efektivní zaměření budoucího financování. Máme totiž pocit, že v současném víceletém finančním rámci jsou peníze příliš pevně zasazeny na jednotlivé priority, takže když se mění hospodářská situace tak jako nyní, tak nemáme  možnost na to reagovat. To chceme změnit a v tomto duchu jsme minulý týden jednali s komisařem Güntherem Oettingerem.

Máte na mysli nějaké konkrétní oblasti?

Když se vyjednával víceletý finanční rámec, tak nezaměstnanost byla 9,5 %, teď je 3,5 % podle Českého statistického úřadu, podle metodiky Eurostatu dokonce 2,4 % Proto nedává smysl mít teď tolik peněz na aktivní politiku zaměstnanosti, prostředky potřebujeme směřovat jinam.

Požadujete tedy větší flexibilitu pro pravidla regionální politiky, evropských fondů nebo zemědělství?

Ano, přesně tak. Už pro to existuje i „bruselské“ slovo – „smart cohesion“ třeba v případě kohezní politiky. Tedy, že to může být méně, ale musí to být lépe zaměřeno.

Nakolik požadavkům na flexibilitu v podmínkách výdajů rozumí „staré“ členské země a jak se k nim staví ty, které jsou nám nejblíže, tedy například Slovensko?

Slovenská pozice je prakticky totožná. Komisař Oettinger nás v tomto podporuje, ten je jak pro větší flexibilitu uvnitř koheze, nebo jednotlivých strukturálních fondů, tak potom mezi kapitolami rozpočtu. Mnohé „starší“ členské země jsou pro flexibilitu i mezi jednotlivými kapitolami.

Říkáte, že je uvažováno o poklesu výdajů na regionální strukturální politiku a zemědělství v jednotkách procent. ČR v novém programovém období hrozí také celkový pokles podpor pro regionální politiku, protože by se některé regiony dostaly nad 75% HDP průměru EU. Má Česko strategii, jak zabránit tomu, aby byl pokles příliš velký?

Většina regionů České republiky se teď nachází na hranici mezi chudými a bohatými regiony z pohledu EU. Řada z nich je nyní bude překračovat. Jsou tedy dvě možnosti. Jedna je hranici upravit. Komise již avizovala, že ji upraví a že bude počítat se 100 % jako dělící linií a ne 75 % tak jako nyní. To jsme pak někde jinde. U nás 100 % přesahuje pouze Praha. Posun může nastat i v souvislosti s brexitem, a to například ze 75 % na 80. Tím, že se sníží odchodem Británie průměr Evropy, ten tzv. „benchmark“ by měl být vyšší. Pokud by se to stalo, tuto situaci bychom nemuseli řešit. Druhá možnost, která už v Evropě existuje je posílení tzv. „safety net“, tedy bezpečnostní sítě. To je pro regiony, které relativně rychle zbohatly, ale jejich strukturální politiky jsou navázány na fondy velice úzce. Pro ty jsou vyhrazeny určité prostředky.

To jsou tedy dvě strategie pro Českou republiku. Z minulosti a ze zahraničí víme, že to funguje.

Existuje riziko, že by se Česká republika mohla stát čistým plátcem? Tedy že by do evropského rozpočtu více přispívala, než by z něj dostávala?

Takové varianta neexistuje v žádném z návrhů, které jsou teď na stole. To že objem prostředků, které budou směřovat do kohezní politiky, bude menší, to je téměř jasné. Návrh, který vzejde z Evropské komise předpokládáme na úrovni 8 – 10% poklesu v kohezní politice oproti předchozímu období. Když se podíváme na jiné členské státy, jakým způsobem čerpají, tak můžeme vidět, že se jim podařilo uhájit svoji pozici skrz jiné kapitoly. Třeba se zaměřily na centrálně řízené programy nebo na politiku venkova, která se netýká přímo zemědělství, nebo na boj se suchem či klimatickými změnami. Znamená to tedy, že i když dostaneme méně peněz v jedné oblasti, pořád je možnost využít částky, ze kterých můžeme čerpat více, zvláště v centrálně řízených programech.

Dalším rizikem je současná debata o kvótách a občasná politická prohlášení z některých velkých členských zemí, že by měla být souvislost mezi dobrovolným přijetím kvót ze strany nových členských zemí nebo středoevropských zemí a poskytováním podpory z evropských fondů. Jakou vy tady máte vyjednávací strategii?

Států, ze kterých se ozývají podobné mediální výkřiky směrem k provázanosti azylové a kohezní politiky, je dnes poskrovnu. Vždycky to bylo na úrovni politických prohlášení, nebylo to na úrovni konkrétních návrhů. Evropská komise nic takového nechce. A ten argument je jasný. Kohezní politika byla vytvořena proto, aby podporovala situaci strukturálně slabších států tak, aby nedocházelo k sociálnímu nebo ekonomickému pnutí. To je logika, které se nesmíme vzdát. Negativní podmíněnost vázaná na azylovou nebo migrační politiku je nesmysl nejenom politicky, ale i technicky.

Vnímáte nějaký převažující trend směrem k federalizaci nebo renacionalizaci v současné Evropě?

Vidíme jasné mezery v tom, jak funguje volný pohyb osob a že princip sbližování životních úrovní není tak velký, jak by měl být. Často mluvíme o úplně nových iniciativách, které můžou vyřešit část problémů, ale způsobí to, že se zapomene na budování základních svobod Unie. Až bude EU ve výborném stavu,  tak se se můžeme zamýšlet nad další vizí. A pak se jí budeme rádi věnovat. To není myšleno jako  euroskepticismus nebo renacionalizace. Je to apel na to, abychom  pořádně pracovali s tím, co už nyní máme. Prostoru je i v rámci současných smluv dost. Jen je třeba být důmyslnější v jejich hledání. Některé členské státy chtějí rychle pokračovat například v integraci eurozóny. Ale v té samé eurozóně je stejný počet členských států, které to nechtějí a které by naopak chtěly v některých věcech ubírat. Smlouvy dávají dostatečný prostor a v rámci nich lze pracovat. Dobrým příkladem je obranná politika. V Lisabonské smlouvě byla od roku 2009 strukturovaná spolupráce v oblasti obrany a my jsme ji využili až v posledních dvou letech. Takových případů je celá řada – jako třeba evropský semestr, který funguje v rámci normálních smluv a výborně plní svoji roli.

Státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař a vydavatel Ekonomického deníku Ivo Hartmann (vpravo) při rozhovoru na Úřadu vlády. Foto: Jiří Reichl
Jak se historicky měnil postoj českých vlád ke konceptu evropské integrace?

Linka je stále  stejná – soustředíme se na 4 základní svobody a konvergenci. Tato mantra se v žádném momentu, přinejmenším po vstupu, neměnila. Před vstupem se evropská politika nesoustředila na to, jak má vypadat EU, ale na to, abychom se do ní vůbec dostali. V EU jsme ale už dost dlouho, letos slavíme 14 let od vstupu. Bohužel jsme trochu zlenivěli a z prvotního nadšení se stalo chápání členství jako samozřejmosti. Proto je důležité, aby každá vláda připomínala, jaké výhody naše členství představuje.

Které návrhy směrnic nebo nařízení, které se aktuálně projednávají na evropské úrovni, jsou pro Česko nejzásadnější?

Z agendy, která se týká do velké míry čtyř základních svobod, je to určitě dokončení jednotného digitálního trhu. Tím dalším – a více kontroverzním tématem – je reforma společného evropského azylového systému neboli pověstný Dublin 4. V jeho případě hájíme principy, které jsou klíčové pro obraz EU v České republice. Je v tom silná symbolika, ale zároveň je to pro nás  zásadní i z hlediska pocitu bezpečnosti občanů.

Aktuální záležitostí je před pár dny prezentovaný návrh tzv. Nového údělu pro spotřebitele (New Deal for Consumers). Jedná se o balíček k dvojí kvalitě potravin a další opatření, která mají dávat spotřebiteli větší transparentnost a mají je chránit proti některým agresivním a nekalým praktikám. Rovněž je zde větší možnost chránit spotřebitele proti praktikám tzv. šmejdů. Tuto problematiku bereme velice vážně, nejen proto, že ji má na starosti česká komisařka Věra Jourová. Pro ČR je a byla ochrana spotřebitele a tedy i lépe fungující vnitřní trh vždy zásadní.

Zásadní je také  balíček mobility, který se týká  specifického fungování dopravního sektoru. Česko leží ve středu Evropy a  legislativa v dopravě tak nedopadá na Českou republiku jen skrze firmy, které v dopravě  působí, ale i skrze to, že jsme tranzitní zemí. Otázky dopravy, ať už se týkají sociálních podmínek, podmínek životního prostředí nebo emisí, se nás silně týkají. Další oblasti je samozřejmě boj s daňovými úniky, zejména v oblasti DPH.

Jaké konkrétní benefity by zmiňovaná opatření mohla přinést pro české občany?

Budoucí dokončení jednotného digitálního trhu pro naše občany např. znamená, že si mohou vybrat digitální produkt nebo zboží v eshopu prakticky bez jakéhokoliv omezení, klidně z velice vzdálené země v Evropě. Symbolem této debaty se stal roaming. Ale roamingem debata a zlepšení nekončí. Jde i o vnitroevropskou telefonní komunikaci. Když voláte ze svého telefonu na telefon v cizí zemi, stále mohou být ceny vysoké. Obecným cílem je, abychom se pohybovali  volně nejen v oblasti zboží, ale i v této digitální oblasti. Dříve jste v zahraničí třeba nemohli využívat televizi, kterou jste si předplatili v Česku. To se nedávno schválenými návrhy změní. Podporujeme např. volný pohyb dat, aby se i digitální podniky mohly pohybovat v EU plynule a zároveň respektovaly vysoké standardy ochrany osobních údajů. V digitální oblasti postupujeme malými krůčky, ale je to jedna z oblastí, kde je přidaná hodnota EU skutečně vidět a kde bychom měli podporovat nové aktivity. Jde například o zmíněný návrh na zlevnění mezinárodních hovorů v rámci EU, který aktivně prosazuje česká poslankyně Charanzová.

O návrhu Dity Charanzové jsme psali v textu Europoslankyně Charanzová chce zrušit příplatky za volání do zahraničí

Co se týče legislativy k zákazu dvojí kvality potravin, ta znamená, že koncerny nebudou moct systematicky produkovat potraviny pod stejnou značkou, ať už je to limonáda nebo čokoláda, které by byly systematicky horší na východě, než na západě. To se nyní děje a jsou pro to konkrétní důkazy. Návrh Komise umožní  obchodním inspekcím v Evropě kontrolovat tuto nekalou praktiku.

Projednává se něco důležitého také v oblasti zdravotnictví?

Aktuálně se projednává zejména balíček dokumentů Evropské komise pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nejnovější návrh představený v dubnu se týká ochrany zaměstnanců před působením chemických látek s karcinogenními a mutagenními vlastnostmi. Naše pozice se ještě připravuje, ale obecně platí, že Česko bude návrh směrnice podporovat a bude souhlasit s navrženými expozičními limity pro řešené chemikálie. Podle odhadů by nejnovější návrh mohl zlepšit pracovní podmínky více než milionu pracovníků v EU a zabránit více než 22 tisícům případů nemoci z povolání. I malé množství některých látek totiž stojí za tisíci onemocněními a ve výsledku i úmrtími. Lepší a zdravější prostředí pro práci i pro život, které přispívá k delšímu věku dožití, je mimochodem jeden z mnoha málo viditelných výsledků našeho členství v EU.

Ivo Hartmann